Otázka č. 28 - Filosofie jazyka, fenomenologie a existencialismus
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Otázkami rozumění textu a řeči se od 19. století zabývala filosofická hermeneutika (Schleiermacher, Wilhelm Dilthey, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer), která v Heideggerově díle zaujímá zvlášť významné postavení: člověk je pro něho bytost, charakterizovaná tím, že svému světu rozumí a „žije v řeči“. Je to řeč sama, která mluví, cituje Heidegger Hölderlina. Historicky vzniklé jazyky umožňují etymologickým rozborem slov také odhalit nečekané a zapomenuté souvislosti významů a každý jazyk je tedy také sedimentem tisícileté lidské zkušenosti. Heidegger uvádí příklad souvislosti německého slova „bauen“ (stavět) s „ich bin“, jsem,[1] Jan Patočka souvislost českých slov „svět“ a „světlo“. Hermeneutické postupy dovolily propojit filosofický zájem s psychoanalýzou, vypracovat soustavnou „filosofii symbolických forem“ (Ernst Cassirer) a také „Přirozený svět“ Jana Patočky se z velké části zabývá jazykem.
Filosofie ideálního jazyka
Pozoruhodné pravidelnosti v morfologii i syntaxi přirozených jazyků vzbudily pozornost už starověkých filosofů a gramatiků a díky Aristotelovi se staly základem logiky. Na druhé straně jsou ovšem přirozené jazyky podstatně nejednoznačné a i významy slov jsou neurčité. Myšlenka dokonale přesného a univerzálního jazyka, který by vylučoval nedorozumění a odstranil nahodilou rozmanitost jazyků vznikla, jak jsme viděli, v raném novověku. Jak Descartes, tak autoři Logiky z Port-Royal i Leibniz uvažovali o „mathesis universalis“ (univerzální vědě) matematické povahy s odpovídajícím přesným a jednoznačným jazykem.
Z poněkud jiného východiska myšlenku oživil Gottlob Frege, který chtěl všechny výpovědi třídit na ty, které mají a které nemají smysl. Pozitivní výpovědi, jež mají smysl, by pak mělo být možné roztřídit na pravdivé a nepravdivé. K tomuto účelu zavedl důležité rozlišení mezi smyslem (Sinn) a významem (Bedeutung, reference): označení Jitřenka a Večernice mají stejný význam, totiž planetu Venuši, ta je však pokaždé prezentována jinak a obě slova nelze úplně zaměnit, protože mají rozdílný smysl. Tím zahájil „lingvistický obrat“, z něhož se vyvinula mimo jiné moderní analytická filosofie.
Jiným způsobem přistoupil k otázce vztahu mezi znakem a významem Fregův starší současník, americký filosof a zakladatel sémiotiky Charles Peirce (1839–1914). Znak se může ke svému významu vztahovat přirozeně (kouř je znakem ohně), na základě podobnosti (portrét odkazuje k člověku), anebo společenskou konvencí jako slova, čísla nebo dopravní značky. Pro tyto tři typy znaků zavedl Peirce označení index, ikon a symbol.
John Stuart Mill soudil, že jednoznačná jsou vlastní jména, Bertrand Russell však upozornil, že jediná skutečně jednoznačná označení jsou tak zvané indexikální výrazy (například „já“, „dnes“, „toto zde“), obvykle doprovázené gestem ukazování, jejichž význam je ovšem určen pouze kontextem. Představa, že význam slova je ta věc, kterou slovo míní, narazila na problém výpovědí o něčem, co neexistuje. Věta „Pegas je okřídlený kůň v řecké mytologii“ má smysl a je dokonce pravdivá, i když její referent není skutečný.