ČD- Kytice

Lásku matky k dítěti nemůže zrušit ani smrt, jenom promění její projevy: matčin dech se sirotkům připomíná mateřídouškou (úvodní část básně Kytice), matčin zpěv tlumočí chlapci píšťalka vyřezaná z vrbového proutku (Vrba). Že jejím pravým pokladem je dítě, ujasní si matka v Pokladu. Matka, která pro štěstí vlastní dcery zabije dceru nevlastní, musí být krutě potrestána (Zlatý kolovrat). – Nejsložitější jsou pro ženu kolize mezi mužem, dítětem a vlastní matkou. V Polednici se žena v úzkosti, že nestačí připravit muži oběd, děsí přízraku, až dítě zadusí. Ve Vodníku se matka vodníčka při návštěvě na zemi nedokáže odpoutat od vlastní matky; zkříží se tu láska „pozemská“ a „nezemská“. V Dceřině kletbě odsuzuje mladá vražednice nikoli otce nechtěného dítěte, ale svou matku.

V Záhořově loži jde o vztah otce a syna; postavy mužské zde vystupují také při vykoupení a odčinění viny. Tato báseň vznikala v návaznosti na Máj. Erben se v ní postupně od Máchy odpoutával, až dospěl k básni o vině, po níž následuje pokání a odpuštění v duchu křesťanského mýtu. Vědomí, že jenom včasným pokáním a modlitbou může jedinec odvrátit svou zkázu, jsou prodchnuty také Svatební košile. Sám s obtíženým svědomím si provinilec musí jen zoufat a ani po smrti se mu nedostane odpuštění (Holoubek). Individuální úděly však ve světě Kytice bývají nevypočitatelné: dvě stejně půvabné a stejně milé dívky se během jediného roku dočkají jedna smrti, druhá šťastného sňatku (Štědrý den).

Střetání nejbližších osob umocňuje čas a prostor, v nichž probíhají. Jisté okamžiky dne či roku mají magickou moc). Lidé se potkávají s nadpřirozenými bytostmi (vodník, polednice, stařeček v Zlatém kolovratu); obcují se stromy a květinami schopnými ukládat jim o život i překonávat smrt (Mateřídouška, Vrba).

Erbenovo podání vyniká v dialogu i ve vyprávění zkratkovitostí. Dialogy tlumočí stupňovaný spor postav účastných v příběhu; útočí na čtenáře, aby v nich hledal vlastní pozici. Také řeč vypravěče naléhá (řečnickými otázkami, nedopovězením, kladením kontrastních promluv „vedle sebe“) na vnímatele, aby zvažoval po svém, co probíhá jakoby před jeho očima. Jednotlivé balady jsou navzájem i každá v sobě skládány z odlišně dlouhých a jinak rytmicky tvarovaných veršů, slok a odstavců.

Svým názvem, vstupní bájí o mateřídoušce a ještě Vrbou (či Lilií, kterou Erben přidal do druhého vydání své jediné sbírky) navazovala Kytice na květomluvu, oblíbenou v předchozí české poezii.

Jako k jedinému ze svých žijících básnických předchůdců se k Erbenovi v obdivu přiznal Neruda ve Hřbitovním kvítí. Erbenovi byl věnován druhý ročník almanachu Máj. Erben, sběratel lidových písní, tvůrce Kytice a pohádek, podnes dává národní kultuře živé podněty a polarizuje její cesty. I když je to setba ne tak výrazná jako ta máchovská, nepřestává ji kontrastně doplňovat.