ČD- Kytice

Kytice je charakteristická svou komponovaností, čili předem rozmyšleném rozvržení básní. Erben totiž přichází s jakýmsi osovým řazením balad, kde zrcadlově protilehlé básně mají shodné atributy:

První a poslední báseň sbírky jsou jakousi návazností na lidovou poezii. (Kytice, Věštkyně)

Druhá a předposlední báseň jsou o porušení etického vztahu matka-dítě (Poklad, Dceřina Kletba).

Třetí zepředu a zezadu ukazuje proměnu člověka (Svatební košile a Vrba). !V druhém vydání je to lilie- neplatí.

Čtvrté- nadpřirozené postavy (Polednice, Vodník).

Páté- důraz na vinu a vykoupení (Zlatý kolovrat a Záhořovo lože)

Šesté jsou založeny na lásce a smrti (Štědrý den, Holoubek).

Důležitým prvkem v Kytici je také etičnost. Kromě básně Štědrého dnu a Věštkyně jsou ve všech ostatních básní dramatické konflikty tvořeny vzájemnými vztahy, které jsou porušovány. Vinna je tedy vždy konkrétní osoba, která, možná někdy neúmyslně, nějakým způsobem překročila hranici v mezilidských vztazích.

Kytice se stala v českém písemnictví již legendární- je to dílo živé, svým poselstvím neustále k lidem promlouvající a hlavně umělecky krásné a podmanivé.

1. LITERÁRNĚ-HISTORICKÝ KONTEXT

K. J. Erben patří do období romantismu, i přesto, že se některými body vymyká. Není zde typická rozlomenost ani individuální vzpoura proti společnosti. Erben nevěnuje ani moc místa popisům přírody, dokonce ani čas není vnímán subjektivně. Chápání viny nepřesouvá na společnost, ale na jedince. Na druhou stranu přírodní reálie postavy romantické jsou (jezero, hřbitovy, nadpřirozené postavy).

Romantismus tlačil nárok jedince na volnost a ničím neomezované jednání. Dobíral se porozumění pro lidské nitro, touhu, sen i nejasná tušení a vůbec po podvědomí. Obhajobu individuality vztahoval také na národ, na jeho svébytnost i snahy po sebeurčení. Současný svět, plný politických převratů a změn ve způsobu života, se romantikům jevil jako cosi rozbitého a chaotického, co se dožaduje nového uspořádání. K tomu mělo vydatně přispívat umění. Z jazykového hlediska se romantikové více zaměřili na víceznačnost slov, na obrazná pojmenování, na zvukové ladění vět a veršů, měly připomínat hudbu. Od čtenáře se očekávala schopnost vyrozumívat napovězené.

Zalíbení v tajemném nacházelo svůj výraz v motivech jezer a noci. Luna a hvězdy na nočním nebi byly znamením nedosažitelnosti, výrazem marné touhy člověka překonat tíhu pozemského určení a dotknout se ideálu. Poutník, role v předchozí sentimentální literatuře využívaná pro citově zaujaté pozorování krajin a prostorů, se u romantiků ocitl na cestách mezi životem a smrtí, mezi neutěšenou skutečností a mezi ideálem neznámo kde. K oblíbeným motivům romantiků patří dálka, kde země a nebe splývají v nerozlišitelnou modř. Vysoké hory spadající do údolí dávají výjimečnému romantickému snivci procítit nadhled nad všedností i útrpnost s ní.