ČD- Kytice

KYTICE

1. AUTOR

Karel Jaromír Erben (1811-1870) se narodil v Podkrkonoší, studoval gymnázium v Hradci Králové a práva v Praze. Od studentských let spolupracoval s F. Palackým: napřed pro něj po venkovských archivech opisoval dokumenty, pak s ním byl ve styku jako sekretář Českého muzea a jako archivář města Prahy. Poznání české minulosti posloužil edicemi ze staročeského písemnictví (ve třech svazcích vydal české spisy Husovy aj.). Prošel osobním sblížením s K. H. Máchou a K. Sabinou (pod jeho vlivem si zapisoval sny), postupně se ale vyvíjel v jejich uměleckého protichůdce. Vábila ho tajemství skrytá v lidovém podání. Ve folkloru hledal řád, jenž odedávna vládne všemu lidskému konání.

Působil také jako sběratel a pohádkář. Na rozdíl od předchozích sběratelů (hlavně od F. L. Čelakovského) Erben věnoval zvýšenou pozornost epickým písním, legendám, baladám; jako první zapisoval varianty textů a hlavně nápěvy. Z jeho rozsáhlé sběratelské činnosti vzešly Písně národní v Čechách (utříděný soubor vyšel roku 1864 s názvem Prostonárodní české písně a říkadla). Ve stopách německých romantiků, hlavně bratří Grimmů, se Erben věnoval také pohádce. V živém lidovém vypravování hledal zbytky dávných bájí. Výběr ze slovanských příběhů toho druhu vydal napřed v původních jazycích, pak v českém překladu (Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1869). Svým zpracováním pohádek, jež slyšel vypravovat, se snažil předpokládaná mytická východiska obnovovat. Magicky působivé mělo být hlavně jeho podání.

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Tato sbírka třinácti lidových baladických básní, uvedených stejnojmennou vstupní básní Kytice, představuje obraz lidových představ a názorů na život.

Tato sbírka je sbírkou především balad. Lidová mytologická balada žila konfliktem mezi člověkem a přírodou, mezi přáním a jednáním jedince a mezi řádem, obsaženým v toku žití a přírodního dění. Výjimečného jedince nahlížela kriticky, ne s obdivem, jako lyricko-epická báseň typu Máchova Máje. Tím balada zaujala evropské romantiky. Upoutávala je také proto, že se v ní křížil a spojoval příběh s úvahou a líčením, vyprávění s přímými promluvami postav.

Česká poezie před Erbenem baladu již sem tam pěstovala. Šebestián Hněvkovský a po něm Josef Jaroslav Kalina s ní zažili úspěch na půdě kramářské písně. Čelakovský sice tvrdil, že převážná většina české lidové písně je lyrická a humoristická, ale do svého Ohlasu písní českých (1839) pojal několik čísel baladických (Toman a lesní panna).

Kroky svých předchůdců v Čechách i v baladistice jinonárodní sledoval K. J. Erben, když od poloviny třicátých let pracoval na díle, jemuž posléze dal název Kytice z pověstí národních (1853). Slovem pověst se tu rozumí příběh, v němž jen výjimečně zazní dějinná paměť (Věštkyně). S výjimkou této básně závěrečné se všecky příběhy v Kytici týkají základních vztahů mezi matkou a dítětem, ženou a mužem.