ČD - Noc na Karlštejně
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
NOC NA KARLŠTEJNĚ
AUTOR
Jaroslav Vrchlický (1853-1912) se narodil v Lounech. Jméno Emil Frída nahradil pseudonymem; příjmení zvolil podle říčky Vrchlice. Záhy však přestoupil na filozofickou fakultu (studoval filozofii, historii a románské jazyky). Zde se sblížil s Bohdanem Jelínkem, Aloisem Jiráskem a Josefem Thomayerem. Jako vychovatel strávil rok v severní Itálii. Roku 1893 byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě. Jako člen Panské sněmovny (od r. 1901) pronesl Vrchlický roku 1906 parlamentní řeč ve prospěch všeobecného volebního práva.
V procesu oficializace se zpřetrhaly již chabé vztahy J. Vrchlického se Zeyerem, zeslábly jeho kontakty s J. V. Sládkem. Jeho odchodem se uzavírala lumírovská éra v českém básnictví.
Do literatury se J. Vrchlický uvedl překladem Básní V. Huga (1874) a překládání se věnoval nepřetržitě. Také překladatelsky se věnoval převážně poezii; kromě lyriky ho přitahovaly velké formy veršované epiky, na prvním místě epos (přeložil mimo jiné Dantovu Božskou komedii). Z němčiny přeložil Goethova Fausta. Průkopnický vliv na domácí lyriku měla jeho přetlumočení moderních francouzských básníků (Poezie francouzská nové doby, 1877; Moderní básníci francouzští, 1894; výbor z Květů zla Ch. Baudelaira přeložil společně s J. Gollem, 1895). Pro české divadlo přetlumočil například Schillerova Viléma Tella (1892), Ibsenovy Nápadníky trůnu (1897), Rostandova Cyrana z Bergeracu (1898) a četné hry Calderónovy.
To už i na Vrchlického činnost překladatelskou dopadalo zneuznání. Nad výborem z Květů zla se shodl F. X. Šalda s A. Procházkou i s T. G. Masarykem, že Vrchlický všecky překládané autory přizpůsobuje svému stylu.
Ve vlastní tvorbě vyšel z V. Hálka. Rozvinul hálkovskou představu básníka jako písničkáře a vůdce, který si už tím, jak lehce vládne slovem, podmaňuje svoje okolí, básníka jako služebníka krásy a zjasňovatele stínů.
Příležitostná lyrika J. Vrchlického se dotýkala dobových literárních sporů. V Brevíři moderního člověka (1892) mluvčí bojovně útočí na realismus. Odmítá všednost zbavenou ideálních snah, kdy „na Parnas se leze stejně zrovna jako
Hlasy v poušti obsahovaly v roce 1890 jediný znělkový věnec. Mluvčí v něm za příklad pro národ v tísni prohlásil Krista vznášejícího se nad vodami; ironizoval představu blanických rytířů. Na rozdíl od domácky zakotvených Hlasů v poušti je další kniha časové lyriky Vrchlického z konce století, Bodláčí z Parnasu (1893, třetí vydání 1912), upoutána k Paříži a v ní k „odznaku století“, k Eiffelově věži.
V návaznosti na Hálka rozvinul Vrchlický milostnou lyriku v kult ženy a smyslového opojení (Dojmy a rozmary, 1880; Poutí k Eldorádu, 1882). Domácí štěstí a přírodu básník ukazoval jako útočiště před hlomozem a krizí světa.