ČD - Noc na Karlštejně

Již za italského pobytu si Vrchlický předsevzal, že nabídne Čechům grandiózní představu o tom, jak přítomné snažení lidstva navazuje na všecko, co mu předcházelo, a co v tom znamená vlastní národ.. Cyklus Zlomky epopeje, na němž český básník pracoval po celý život, se skládá z tří typů poezie: z reflexivní lyriky (Duch a svět, 1878; Dědictví Tantalovo, 1888; Skvrny na slunci, 1897 aj.), z drobné epiky (Staré zvěsti, 1883; Selské balady, 1885 aj.) a z rozsáhlých epických básní (Hilarion, 1882; Twardowski, 1885; Bar Kochba, 1897).

Části, z nichž se Zlomky epopeje skládaly, byly samostatné a mohly být čteny nezávisle na sobě.

Početností, látkovou šíří, konstrukční vynalézavostí a všudypřítomností lyrického prvku vynikají divadelní hry J. Vrchlického. Největší úspěchy přinesly autorovi veselohry (V sudu Diogenově, 1883; Soud lásky, 1886; Noc na Karlštejně, 1884). Problematičtější odezvu měly jeho vážné hry z českých a světových dějin a mýtů. A přece i zde stvořil velký básník dílo výjimečné: trilogie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie, 1889 – 1891).

Vrchlický vytvořil jednoznačně nejrozsáhlejší dílo v české literatuře. Ve spojení s Vrchlickým se setkáváme s pojmem lartpourlartismus (umění pro umění, tendence neuznávající mimoestetické kvality díla).

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Noc na Karlštejně je veselohra s námětem z české historie, která vypráví o tajném průniku dvou žen na hrad Karlštejn, kam podle panovníka příkazu směli jen muži. Postavy jsou charakterizovány dobovým českým jazykem. Protagonisté vynikají kladnými vlastnostmi. Děj, rozdělený do tří jednání, se odehrává na hradě Karlštejn v 2 pol. 14 stol, v době vlády Karla IB. Roku 1363 se na hrad sjíždí panovník a jím pozvaní hosté, cyperský a jeruzalémský král Petr a Štěpán Bavorský. Přestože ženy májí na hrad vstup zakázán, přijíždějí nezávisle na sobě královna Alžběta, která neunesla stesk a žárlivost a neteř purkrabího Alena. Obě ženy se přestrojí za pážata. Jazyk, jímž jsou historické postavy charakterizovány, obsahuje četné archaické tvary a historismy.

1. LITERÁRNĚ-HISTORICKÝ KONTEXT

Jaroslav Vrchlický patřil do skupiny Lumírovců. Roku 1877 se v Časopise národního muzea objevuje stať Elišky Krásnohorské Obraz novějšího básnictví českého, v němž spisovatelka hovořila o představě básníka ryze národního, jenž naplňuje v podstatě obrozenecký program. Pravým opakem byl pro ní Vrchlický, který nebyl dost osobní a byl závislý na impulsech z cizích literatur. Situaci o dva roky později přiostřil článek malíře Soběslava Pinkase, jenž jako vůbec první podrobil kritice Hálkovu tvorbu, navíc vytkl české literatuře její uzavřenost. A tak vznikl spor, který se vlekl několik let. Na jedné straně profitovalo křídlo kosmopolitní (tedy lumírovci, dle časopisu Lumír) a křídlo národní (tedy ruchovci, dle almanachu Ruch). Mezi hlavní představitele Lumírovců patří právě Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek a Julius Zeyer. Tito spisovatelé preferovali snahu zapojit českou literaturu v co největší míře do kontextu světové literatury. Na druhé straně ruchovci naplňovali svým dílem český národně obrozenecký program. Psali zejména vlasteneckou a politickou poezii, požadovali, aby literatura byla úzce spjata s národními tradicemi. Sem patří Svatopluk Čech či Eliška Krásnohorská.