Konverze do židovství a křesťanství v antice

Konverze v antice a v současnosti.

Článek s názvem „Konverze v antice a v současnosti“ rozebírá problematiku “obrácení“ a sleduje sociální, historický a politický význam v dějinách antické a moderní západní společnosti; římská společnost se v posthelénistické době setkávala s různými náboženskými směry a systémy, které nabízely své způsoby nazírání na svět, kosmogonické představy o počátcích, morální otázky i filosofické postoje k životu a posuzování smyslu života a lidských hodnot poté, když procházelo římské státní náboženství krizí.. Vznesli jsme otázku „co je náboženství“ a jak je hodnoceno z různých pozic lidského smýšlení a jakou funkci plnilo v mysteriózním myšlení antického člověka. Úvahy o „obrácení“ v antice jsme vymezili na období 1. – 5. stol. n.l. a na druhy konverzí, které probíhaly z pohanství do židovství, vyvolávající problémy proselytismu a vytváření diaspor a do křesťanství, tak sledujeme filosofická obrácení, spočívající v odklonu od řecké filosofie a příklonu ke křesťanství na příkladech významných dobových osobností a úlohu Alexandrijské a Antiochijské školy, intelektuální obrácení v případě Augustina Aurelia (obrácení z manicheismu ke křesťanství) a případy násilných obrácení z pohanství po zestátnění křesťanství. V textu se zmiňujeme i o způsobu obrácení do židovství, problémy proselytismu a vytváření židovských diaspor. Problematika různých druhů „obrácení“ probíhá i v moderní době; „obrácení“ u třech největších monoteistických náboženství, z nichž Islám v současnosti nejvíce přijímá konvertity. Moderní doba od 19. stol do 21. stol. zná i filosofická obrácení od tradičních systémů a vytváří různé filosofické směry, které jsou přijímány jako nosné pro problematiku současných společností v době vývoje technologií, existencionálních problémů a hledání hodnot v současném světě.

Irena Novotná.

Proč se zabývat konverzí v antice, nebo vůbec problematikou konverzí? Není to něco už dávno historicky přežitého? Dnešní doba takové téma už příliš nepromýšlí? Ale opak je pravdou. Problém „obrácení“ je stále živý v průběhu lidských dějin, neboť jde o směřování k jiným hodnotám, než byly ty, které se přežily a lidé, společnosti, skupiny potřebuji pevnou půdu k zasévání svých představ o něčem, co je přesahuje, o tom, co vzbuzuje naděje, ke komu se obracet v dobách úzkosti, chudoby, hladu i smrti a k vytváření hodnot ve světě, které dávají pocit bezpečí, když vysloveny se dodržují v mezilidských vztazích. Položíme si otázku: Proč je tomu tak? Jedna odpověď se nabízí – člověk je transcendentní bytost a hledá vztah k transcendentnu, které se mu jeví jako Bůh/bohové. Ale je nutno hledat ještě jednu odpověď, která není snadná: co je to náboženství. Odpověď hledala řada vědců, ale došla k závěru, že náboženství nelze definovat. Paden tvrdí, že „náboženství je výsledkem perspektivy a může na něj být nahlíženo z rozličných, i protikladných úhlů. Je to velká pravda, nebo velká iluze? Náboženství můžeme hodnotit kladně, jsme-li jeho stoupenci, nebo nepřátelsky, jsme-li jeho odpůrci. Jakýma očima, jakou optikou je máme pozorovat? Z jaké pozice? Navíc jsou názory jeho stoupenců rozporné, můžeme to samé očekávat i od těch, kteří náboženství nevyznávají. Každý přístup považuje svůj vlastní horizont za vyčerpávající. Vypadá to, jako by každé pojetí mělo před očima vlastní svět.1 Je to sociální fenomén, který existuje a projevuje se mýty, kultem rituálem a lidmi nebo Bohem/bohy uspořádanými pravidly? Pozorujeme-li starověké společnosti, docházíme ke skutečnosti, že starověký člověk měl mysteriózní myšlení; jevy v přírodě a události ve svém životě, různé pohromy, nebo i krásno, vědomí řádu a původ světa spojoval s Bohem/božstvem a dokládá své promýšlení o světě a v životě, o bytí, o vzniku světa, člověka a bohů slovem, hmotnou kulturou a vytvářením řádu, vytvářející žádoucí vztahy ve společnosti, v němž nechybí vztah k Bohu/bohům. A tak nacházíme v těchto odkazech svět starověkých lidí, jejichž vliv na rozvoj lidské společnosti nelze upřít. Ať již spatřujeme či nespatřujeme tuto linii, přesto si klademe otázky, které často začínají slovem „proč“ nebo co je, kdo je.“ Bůh však podle vyznavačů Jediného Boha u Izraelců, není předmětem, ale cílem stejně jako u křesťanů. Židé odpovídají na otázku, kdo je Bůh a vysvětlují, proč ho vyznávají a proč ho následují, Tórou. Křesťané argumentují evangeliem. A tak vysvětlují i všichni následovníci či vyznavači jiných bohů mýty, kulty a rituály. Jde o vztah člověka k bohu/bohům, které nikdo nikdy neviděl, a přesto v něho věří a co více, doufají? Před námi leží řada filosofických a teologických otázek, na které lze odpovědět až po dlouhém studiu, ale stejně se k odpovědi, které možná očekává ateista, psychologická věda či jiné obory, nedostaneme, pokud nebudeme mluvit jejich řečí, resp. pojmech. Naskýtá se další otázka: jaký tedy důvod vede antického člověka i současného podstoupit nesčetná utrpení a osobní oběti k udržení víry, spojené s mýty, kulty a rituály, aby uhájil své náboženství? Proč lidé konvertují, když se hodnoty náboženství vyprázdní (odstoupení od polyteismu) a vstoupí do jiného, které se nabízí? Spekulací můžeme dojít k různým odpovědím, které nemusí být uspokojivé a diskusí mohou být i vyvratitelné.