Konverze do židovství a křesťanství v antice

Problematika konverze pohanství do židovství a do křesťanství zahrnuje období cca od 1. stol. n. l. do 5. stol. n.l. a vyznačuje se dramatickými okamžiky na území, na němž se se odehrávaly antické dějiny křesťanství, po dlouhá léta téměř identické výhradně s římskou říší. K událostem těmto patří pronásledování křesťanů, kteří jako pohané konvertovali do křesťanství; pronásledování křesťanů probíhají v časových úsecích za vlády císaře Nerona (54–68 n.l.), císaře Domitiana (81-96 n.l.), císaře Trajána (98–117 n.l.), druhé stadium za císaře Septima Severa (193–211 n.l.), císaře Maxima Thraxe (235–238 n.l.), císaře Decia (249–251 n.l.), císaře Galla (251–253 n.l.), císaře Valeriana (253-57 n.l.) a císaře Diokleciána (284-305 n.l.). Pronásledování však mělo i účinný dopad ve prospěch křesťanství, že zabránilo příliš rychlému šíření křesťanství a jeho degradaci. V křesťanských obcích zmizely rozdíly stavovské a národnostní, jež byly v římské říši tak příkré. Kadlec 1993: (s. 51;111). Pro ujasnění geografického obrazu, znázorňující rozmach křesťanství, považujeme za užitečné stručně vytýčit území, do nichž křesťanství pronikalo; křesťanství nevzniklo v Římě, i když takovou představou někteří žijí, ani v prostředí kultur, kterou představovala velká města, ale spíše v malých vesničkách severní Palestiny. Ještě významnějším, než tyto osady se stal od čtvrtého století Jeruzalém, židovské hlavní město, ležící na periferii říše v provincií, které se stalo sídlem první křesťanské obce a která byla založena po Ježíšově popravě v roce 30 n.l.; prvotní obec v však vznikla v Jeruzalémě, v níž byla nejprve vytvořena vlastní řeč křesťanské víry a uspořádána vlastní bohoslužba. Mladá obec se zprvu cítila jako dovršení židovství se účastnila židovské bohoslužby, žila v tradičních formách židovské zbožnosti a přejímala základní princi židovské organizace. Zároveň však tvořila s apoštoly vlastní společenství; konala vlastní bohoslužbu jako děkovnou vzpomínku (eucharistia) a kultické zpřítomňování Kristovy oběti: věřící v soukromých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem (Sk 2,46), a slavili večeři Páně. Jeruzalémská obec vtiskla rozhodující rysy společnému životu, zřízení, zbožnosti i modlitebnímu řádu církve. (Franzen:2006 (s.24–25). Po zničení Druhého chrámu v roce 70 n.l. byl Jeruzalém jako centrum raného křesťanství vystřídán řadou jiných středisek: Antiochie, Řím a Alexandrie a v obcích v centru provincie Asii, založené zčásti apoštolem Pavlem na jeho misijních cestách (které si musel vybojovat), a koncem druhého století, také hlavní město provincie Africa proconsularis, Kartágo. Křesťanství se během jedné generace proměnilo z hnutí uvnitř židovského náboženství v samostatné náboženství, které mělo městský ráz. První metropolí římského impéria, do kterého dorazilo křesťanství byla Antiochie, která patřila od r. 64 př. n.l. k římské říši a fungovalo jako hlavní město provincie Syria, Alexandrie, nové helénistické město s pestrou směsicí obyvatelstva a velkou vlivnou židovskou obcí. Zřejmě se místní křesťanská obec sestávala z velké části z židovských obyvatel města. Z kruhů židokřesťanů, kteří se nedokázali rázně smířit se starým židovským kultem, vznikly v Jeruzalémě a v Palestině, zvláště po smrti apoštola Jakuba (62–63 n.l.) zvláštní judaistické skupiny, jejichž názory se projevily v herezích ebonitů, nazarejců a elkesaitů. Uznávali Ježíšovo mesiášství, ale popírali jeho božství. Po krvavých pronásledováních a povstání v roce 115 n.l. tato silně helenizovaná židovská obec se zmenšila na malý zbytek a zřejmě v souvislosti s dalším židovským povstáním v letech 123–135 n.l. zanikla úplně. Velmi staré středisko antického křesťanství se nacházelo původně díky Pavlově misionářské činnosti v Malé Asii, ve městech oblastí Asia, Lydia a Phrygia. Křesťanství města Říma je doloženo Pavlovým listem Římanům a ten ukazuje na skutečnost, že se křesťanství města Říma již odloučilo od synagogy a – jako v Antiochii – bylo brzy vnímáno pohanským okolím jako samostatná veličina. V Kartágu působil Tertulián (zemř. po r. 220 n.l.), první latinsky píšící spisovatel. Tertulián, celým jménem Quintus Septimius Florens Tertullianus, se narodil kolem roku115 v Kartágu a zemřel po roce 220. V Galii již ve druhém století existovaly kvetoucí křesťanské obce. Jeden z nejvýznamnějších teologů druhé poloviny druhého století, z Malé Asie pocházející Eirénaios, (dále Ireneus). Celoplošná christianizace však započala až ve 4. stol. n.l. Markschies 2005: (s.13–18 n.l.). Řek a Říman neměli žádné povědomí o židovském a křesťanském náboženství a neuměli si představit, že „by se člověk mohl vzdát náboženství své mateřské polis“ a svých předků, aby se přidal celým svým srdcem k jinému náboženství. Markschies 2005: (s 49). Římský duch byl pragmatický, pro Řím je typická sakralizace základních skupin: rodiny, gens, vlasti. Pověstná římská kázeň, věrnost závazkům, oddanost státu, náboženská hodnota práva se vykládají jako podceňování lidské osoby; jednotlivec měl význam pouze do té míry, jaké místo mu náleželo ve skupině. Eliade II.:1996: (s. 108). Každá řecká obec byla v politickém smyslu totožná se společenstvím všech občanů, který byl zároveň vždy kultovním společenstvím. Sounáležitost s ním je občan přímo definován. Nemůže se z něho vyvázat, aniž by se vzdal svého občanství, polisních kultů se nicméně neúčastnili pouze plnoprávní občané, ale i ženy, cizinci, a dokonce i otroci. Stejně jako měl veřejný život světskou i náboženskou stránku, které byly nerozlučně propojeny, tak i veškerý soukromý život byl propojen kultem. Bleicken 2002. (s.167). Žádný z bohů, kteří byli v té době uctíváni v Římě nebo Athénách, o sobě neřekl: „Já jsem tvůj Bůh (…): nebudeš mít jiné bohy před mou tváří“ Dt 5,6n (v podání řecké bible). Olympští bohové, zkarikovaní komediálními básníky, nemohli již uspokojit náboženský cit, touhu po pietas,2 a tak se hledala spása ve vykupitelských náboženstvích Orientu. K nim náležely kult Mithrův, židovství a rané křesťanství. K těmto ve 2. a 3. stol. n.l. soupeřícím náboženstvím přistoupila jako další „světové náboženství“ gnóze. Schubert 1999: (s. 106). Obrácení k židovství je známo po konci babylónského exilu a též po rozptýlení Židů za hranicemi Palestiny v diaspoře i přistoupení k němu. Proselyty se nazývali ti, kteří využili možnosti obrácení k židovství a přistoupení k němu; (nemusel se jen narodit jako syn židovské matky). V po biblickém židovství se projevuje chápání ve slově ger ve významu host a jde jednoznačně o někoho, kdo není Izraelec a kdo také neusiluje o příslušnost k izraelskému náboženství. Při návratu z babylónského exilu a během stavby poexilního chrámu, tedy mezi roky 539 a 515 př. n.l. platil ger již za cizince, který konvertuje k židovství. Tritoizajáš myslel na obrácení pohanských národů (IZ 60,3;62,2;66,18). Tak dostal výraz ger onen později obvyklý význam „proselyta“. Schubert 1999: (s.105). V diaspoře byla narušena jednota národního a náboženského společenství, a tak se židovstvo definovalo ve střetu s helénistickou kulturou nově a otevřelo se nežidům. Bohabojnými se označovala skupina (jednotlivci pocházeli z z národů na území Palestiny), mající kvantitavní převahu nad proselyty – která sice vyznávala monoteismus, navštěvovala synagogu a dodržovala zčásti i ceremoniální zákony, ale nepodstoupila obřízku. Markschies 2005: (s. 50). Od konverze k židovství se odlišuje „obrácení“ Ježíšovým povoláním k následování (Mk 1.16 – 20). Proces konverze je v křesťanské obci zpečetěn křtem: křtu se připisuje moc k odpuštění hříchů. Apoštol Pavel, původním jménem Šavel z Tarsu, vzdělaný farizej, žák rabína Gamaiela, spojuje svoje povolání s vlastním zážitkem na cestě do Damašku, s viděním Krista (Sk 9,3 – 9). Obrácení se též dálo vlivem kázání misionářů (Sk 13,48n). Obrácení z řecké filosofie ke křesťanskému učení je též významné. Od konce druhého století, kdy se teologové Kléméns Alexandrijský (†před r. 215 n.l.) a Órigenes (†253/54 n.l.) snažili o syntézu křesťanství a helénistické kultury, případně vzdělání. Justin Mučedník (2. stol.n.l.) začal hledat pravdu v řecké filosofii. Nejprve se učil u stoického filosofa. Poté se stal žákem aristotelika, poté zkusil stoupence Pythagorova, Justinovy obrany jsou mistrovským pojednáním o křesťanské víře. Justin se rozhodně staví proti pohanství a pochopení nemá ani pro synkretismus. Místy zaujímá i velmi kritický postoj k řecké filosofii. Justin zakotvil svou křesťanskou víru v řeckém odkazu. Když se stal křesťanem, filosofii nezavrhl, nýbrž se stal lepším, pravým filozofem. Učil, že vztah mezi filozofií a křesťanstvím je vztah úplného k neúplnému, nedokonalého k dokonalému. Ačkoliv se tedy nezříkal své řecké minulosti, necítil se jí vázán. Ireneus (130–200 n.l.), Řek, se narodil v křesťanské rodině v Malé Asii. Jako mladík odešel do galského Lyonu, kde se nejprve stal presbyterem a r. 177 n.l. biskupem. Jeho hlavním dílem bylo Odhalení a vyvrácení nepravého poznání (Proti bludným naukám), kde vystupuje proti gnózi.3 Ireneus byl jedním z prvních, kdo mluvil o Novém Zákoně jako o Písmu, které existuje vedle Písma Starého zákona. Kléméns Alexandrijský (Titus Flavius Klemens) se narodil v polovině 2. stol. n.l. v řecké nekřesťanské rodině. Po svém obrácení ke křesťanství se učil u řady křesťanských učitelů, z nichž poslední byl Pantainos (†před r. 200 n.l.), který otevřel ze soukromé iniciativy kolem r. 180 n.l. křesťanskou filosofickou školu v Alexandrii, v duchovním středisku helénismu, a v rámci výuky vykládal nauku evangelia. Neobracel se jen ke křesťanům, ale také i k pohanům, kteří hledali Pravdu. Zvláštní ráz dodával škole to, že nebyla církevním účelovým ústavem, ani katechetickou školou, ani teologickou vysokou školou, ale že se zakládala na svobodné iniciativě. Franzen: 2006 (s. 40). V roce 190 n.l. se stal jeho nástupcem. Když v letech 202–203 n.l. propuklo pronásledování křesťanů, odešel z Alexandrie a už se tam nikdy nevrátil. Zemřel v Malé Asii před r. 216 n.l. Jeho známým dílem jsou Pestré knihy (Koberce). Představuje se v nich Kléméntovo duchovní dílo4; ale není pouze akademické, ale duchovní nazírání, vyžadující mravní čistotu, a jeho cílem je rozjímání o Bohu. Órigenes (185-254 n.l.) se narodil jako syn křesťanských rodičů v Alexandrii. Byl dobře obeznámen s řeckou filosofií. Učil se u předních pohanských filosofů. Postupujeme-li od Justina ke Kléméntovi a Órigenovi, paradoxně se setkáváme s rostoucím nepřátelstvím vůči filozofii spolu s neustále stoupající prosycenosti filosofickými myšlenkami. Tyto filozofické prvky najdeme zejména u Órigena, jehož ortodoxie dodnes nepřestala být předmětem diskusí. Ve 4. stol. n.l. se zrodilo silné protiorigenistické hnutí. V 6. stol.n.l. byl formálně odsouzen jako kacíř.5 Órigenes si nekladl jiný cíl než být ortodoxní loajální křesťan. Lane 1996: (s.15n.). Grégorios Divotvůrce krátce po r. 238 n.l. biskup ve svém mateřském městě Neokaisareia popisuje svůj konečný obrat od pohanství ke křesťanství pod vlivem přednášek Órigena takto: “Jako jiskra, která padla do středu mého srdce, zahořela moje láska k onomu svatému, k onomu láskyhodnému samotnému Logos, který k sobě všechny neodolatelně přitahuje svojí nevyslovitelnou krásou, a zároveň jsem zahořel láskou k tomuto muži, příteli a heroldu Logu.“ Markschies 2005: (s.52). Grégoria přesvědčila nejvíce energicky přednesená teze Órigenova, že pro poznání Boha je nutná rozumová, vědecky podložená metodika a znalost filosofie. Markschies:2005 (s..53). Oproti Alexandrijské škole zastávala Antiochijská exegetická škola (označení pro skupinu církevních otců, raných křesťanských exegetů a teologů) ze syrské oblasti z 5. – 6. stol.n.l.), kteří odmítali Órigenovu alegorii a alegorezi a vraceli se k původnímu textu a tím vraceli hodnotu dějinám spásy podle Starého zákona. Někteří žáci těchto škol sehrají klíčovou roli na církevních koncilech v průběhu teologických (trinitárních a christologických) sporů. Atmosféra konverzí pohanů do křesťanství se započala za nástupu císaře Konstantina Velikého (272–337 n.l.) na trůn. Roku 312 n.l. společně s Licenciem navrhl milánský toleranční program. Podle tolerančního programu byla křesťanství v celé říši přiznána plná rovnoprávnost s ostatními náboženstvími. Od roku 312 n.l. Konstantin křesťanství veřejně protěžoval. Jeho syn Konstantius od roku 341 potíral pověry a pohanské oběti a v roce 341 n.l. nařídil spolu s bratrem Konstantem (337–350 n.l.), aby byly pohanské chrámy úplně uzavřeny. Císař Gracián (375-383 n.l.) v západní polovině říše a císař Theodosius Veliký (379-395 n.l.) na Východě (od 394-395 n.l.) v celé říši a vyhlásil konečně křesťanství za jediné oprávněné náboženství v římské říši. Císařský edikt ukládal r. 380 n.l. všem poddaným, aby přijali to náboženství, které předal Římanům svatý apoštol Petr a jehož se přidržují papež Damasus (v Římě) a biskup Alexander (v Alexandrii). Přestup k pohanství se od r. 381 n.l. stal trestným činem a římský senát (dosud opora starého státního kultu) musel v r. 382 n.l. slavnostně odpřisáhnout, že se vzdává víry v pohanské bohy. Císařský výnos prohlásil r. 392 n.l. účast na pohanských obětech v chrámu za urážku veličenstva. (Franzen: 2006 (s. 58-59). Po roce 380 n.l., tedy v době, kdy bylo křesťanské náboženství prohlášeno státním náboženství, zastánci pohanských kultů, kteří se neobrátili – především v Římě se našli energičtí a vzdělaní zastánci tradičního náboženství, kteří chytře a obratně, ale nakonec bezúspěšně pro zachování svých tradičních práv.6 Obrácení ke křesťanství neznamenalo tedy, navzdory všemu ujišťování v křesťanské literatuře – v každém případě radikální odklon od všech pohanských forem života a myšlení.(Markschies:2005: s. 61,63).