Konverze do židovství a křesťanství v antice

Obrácení Augustina Aurelia (354–430 n.l.) je nejznámějším a nejvýraznějším příběhem obrácení, už jen proto, že zanechal světu kormě Vyznání i významné a obsáhlé dílo, které je čteno do dnešních dob. Vyznání (Confessiones) z let (397–401 n.l.) umožňuje vhled do Augustinova intelektuálního obrácení, které proběhlo ve změně postoje k manželství a sexualitě (všeho se vzdal), opustil své místo řečníka v Miláně a stal se asketou. Jistotu a sílu k tak velkým proměnám ve svém dosavadním životě získal díky známé příhodě v zahradě. Augustin :2012 (s. 258). Zpětně v mysli sleduje svůj dosavadní život, vzdělávací proces, a i svou činnost profesora rétoriky a v roli řečníka na císařském dvoře. O běda, běda, po jakých stupních byl jsem stržen do hlubiny pekelné! Usiloval jsem a dychtil jsem po pravdě, když Bože můj – a Tobě se vyznávám, jenž jsi se smiloval nade mnou, dříve, než jsem se k Tobě vyznával – jsem Tebe hledal rozumem své duše, kterým jsi mne chtěl povýšit nad zvířata nýbrž tělesným smyslem. Ty však jsi byl vnitřnější než mé vlastní nitro a vyšším než nejvyšší vrchol ducha mého. Padl jsem do osidel oné smělé ženy, nechápající hádanky Šalamounovy, jež sedíce na stolici ve dveřích domu svého volá? Jezte zde s radostí skrytý chleba pijte sladkou kradenou vodu (Přísl., 9,17). Ta mne svedla, neboť mne nalezla venku pohrouženého do smyslných představ a v myšlenkách přežvykujícího to, co jsem svým zrakem pohltil. Augustin:2012: (s. 75). Je třeba připomenout jednu okolnost, že Augustin nekonvertoval ke křesťanství z pohanství, ale z manichejského učení; půda pro vznik tohoto světového náboženství byla již delší dobu připravena, neboť Mezopotámie nebyla jen prastarou kulturní zemí, nýbrž i zemí s bohatstvím rozmanitých náboženských tradic, jež se zde po tisíciletí rozvíjely a vzájemně se setkávaly. Vedle odnoží starobabylonských kultů, doložitelných ještě v pozdně helénistické době, stály íránské náboženské představy, které sem pronikly s perskou vládou (539 př. n.l.) a po nich, od Alexandra, následovala kultura helénistická. Předchůdcem Máního byl Bardasenés, „aramejský filosof“, který žil na dvoře krále Abgara IX. z Edessy (179-216 n.l.). Bardasenés v sobě spojuje orientální řecké vzdělání s křesťanstvím, jež je formováno s gnózí a které nejprve sám přijal. Máního nauka je postavena na známém gnostickém dualismu ducha a těla, světla a temnoty, dobra a zla. Kosmický vývoj, chápaný jako nezvratný časový proces a podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky jako výraz časovosti jako takovém je nahlížen na pozadí postupného osvobozování světla z temnoty. Gnostické systémy, jak je uvádí Rudolph ve svém díle Gnóze mají jednu společnou základnu ve svých názorech. Všechny světy vznikly emanací z nejvyššího skrytého boha, přebývajícího v nedostupné světle a to tak, že z toho boha vycházeli nesčetní duchové (anionové 365) a stále více se vzdalovali od svého božského zdroje. Čím je tato vzdálenost větší, tím jsou nedokonalejší ve svém bytí a tím mají méně světla. Na posledním nejnižším stupni se konečně mísí s hmotou, která patří k říši tmy a zla. V této nejnižší vrstvě vznikla naše země; je dílem nejmenšího ze všech aiónů, demiurga. Tento „demiurgos“ neboli „tvůrce světa“ je ztotožňován s Jahvem, Bohem starého zákona. Franzen: 2006 (s. 42). Augustinovo obrácení z manichejské sekty, v které působil jako Naslouchající deset let, do křesťanství nebylo snadné, o čemž svědčí celá řada Listů, které adresoval manichejskému biskupovi Faustovi. Faustus veliké osidlo ďáblovo, jenž chytil mnohé do léčky svou sladkou výmluvnosti. Také já jsem ji chválil; přece však jsem ji rozlišoval od pravdy nauk, v nichž jsem hledal poučení; proto jsem bedlivě dbal, ne v jaké řečnické nádobě, nýbrž jaký pokrm vědy mně předkládal u nich tolik slavený Faustus. A opravdu předcházela jeho pověst jako nejzběhlejšího ve vědách, hlavně v tak zvaných svobodných uměních. Augustin: 2012 (s. 122-123). Důvodu uvedeného výkladu manicheismu je skutečnost, že Augustinovi životopisci a kritici později vytýkali vliv učení sekty na jeho dílo, zvláště na dílo O Boží obci I. II., což mohlo deklasovat jeho tvorbu. Ale objevili se i tací, kteří takové podezření zavrhli. Nicméně, Augustin ovlivnil myšlení středověku a jeho dílo bylo čteno v mnoha zemích a tím i překládáno do mnoha jazyků. Nelze opomenout ani jeho vliv na velké panovníky středověku a protestantismus.