Řecké dotyky v římské literatuře

V roce 45 př. n.l. byl sepsán spis O nejvyšším dobru a zlu. A to byla doba, kdy prožíval rodinnou tragédii a opět se uchýlil k filosofii.

O ctnostech, přemáhající touhu po rozkoši.

Cicero, M.T. O nejvyšším dobru a zlu. Kniha první, hlava 14 nn.

Marcus Tullius Cicero kontruje Epikurovu filosofii a staví do protikladu žádoucí lidské ctnosti, které mohou zabránit katastrofálním následkům při dosahování pouhé rozkoše v životě člověka nebo společnosti a poukazuje na to, jak dosáhnout rozkoše s použitím kardinálních cností a bez ztráty důstojnosti, peněz či pokojného života.

Moudrost.

Vidíme-li, že celý život ve zmatek upadá pro blud a nevědomost, a že moudrost je to jediné, co nás zprošťuje zběsilých vášní a úzkoprsé hrůzy, učí z oddaností nést rány osudu a ukazuje všechny cesty, které vedou ke klidu a míru, pro pak bychom váhali prohlásit, že je nutné domáhat se moudrosti pro rozkoše a nemoudrosti se vystříhat pro obtíže?

Mírnost.

A tak dotvrdíme také, že ani mírnost není žádoucí sama pro sebe, nýbrž proto, že přináší duším mír a je jakýmsi zvláštním souladem usmiřuje a umírňuje. Je to mírnost, která nás vybízí, abychom se drželi rozumu ve věcech, jichž máme požadovat nebo se jich vzdát. Nestačí se rozhodnout, co je třeba dělat nebo nedělat, ale patří se také stát na rozhodnutí. Avšak lidé při větším problému, poněvadž neumí pevně setrvat na svém předsevzetí, přemožení a rozrušení přeludem rozkoše se vrhají do pout chtíčů. A pak nevidí následky a pro rozkoš jednak nepatrnou, a jednak nikoliv nutnou, které by se dalo jinak docílit, a s níž by mohli ji postrádat bez bolestí, upadají brzy do povážlivých nemocí, brzy do ztrát brzy do hanby ba často propadají zákonitým a soudním trestům. Ti však kteří chtějí užít rozkoší, aby neměly žádné bolestné následky, a stojí na svém rozhodnutí, že i když okouzleni rozkoší neudělají to, co jak cítí, se nemá udělat, ti pominutím rozkoše, dosahují rozkoše svrchované. Z toho vyplývá, že není třeba se vyvarovat nemírnosti samé o sobě, ale je třeba se mírnosti domáhat ne pro, že se se rozkoším vyhýbá, ale proto, že dosahuje větších.

Statečnost.

Tento vztah shledáváme také u statečnosti. Těchto vlastností se domáháme, abychom žili bez starosti a strachu, ducha a tělo podle možnosti zbavili obtíží. Na jedné straně strach ze smrti kalí celý stav klidného života, jako je smutné podlehnout bolestem a snášet je s myslí zarmoucenou a ochablou, a pro tuto duševní slabost mnozí úplně zahubili rodiče, mnozí přátele, někteří vlast, přemnozí sami sebe: tak duch solný a povznesený je prost vší starosti a úzkosti.

Lucius Aeneus Seneca dopisy psané stoikem

Senecovi učitelé byli stoikové. Ve své knize nejmenuje žádného z nich, ale je užitečném vzhledem k jeho názorům načrtnou hlavní rysy stoické filosofie. Stoicismus podobně jako ostatní filosofické školy helénistického období, je praktický systém transformace osobnosti. Hluboké a trvalé štěstí je dosažitelné, a to je právě filosofie, která nás má z utrpení vyléčit, filosofie jako specifický způsob života. Filosofie jako praxe v tom, jak dobře žít. Cílem stoické praxe je dosáhnout stavu, který se nazývá apatheia. Apatheia znamená osvobození od vášní. Stoický mudrc je osvobozen od čtveřice základních vášní, kterými jsou žádostivost, rozjařenost, strach a zármutek. Vášně se dají rozdělit do čtyř velkých skupin, v závislosti na tom, zda je objekt aktuálně přítomen či ne. Mezi hlavní duševní cvičení zaměřené na transformaci patří trénink prosoché (bdělé pozornosti) spojený s precizní pojmovou analýzou vášní, přehodnocování objektů vášní pomocí rétorických prostředků. Vášně mají intencionální charakter. Na rozdíl od nálad mají v převážné většině případů objekt, na který jsou zaměřeny. Seneca:2018. [s. 533-550].