Řecké dotyky v římské literatuře

Augustin Aurelius. O dobru a zlu. Vyznání.

Učitelé a vzory Augustina Aurelia.

Marcus Tullius Cicero a jeho spis Hortensius; ta kniha způsobila, že neuvěřitelným zápalem srdce vzplanul po nesmrtelné moudrosti. Studium řeckých filosofů. Manichejský biskup Faustus ho zavedl k učení manichejskému. Jeho vzorem se následně stal řečník Hierius. A konečně sv. Ambrož, díky jemuž začal chápat manichejský blud. Augustin Aurelius. 2012. [ Průběžně v knize Vyznání].

Kde jest tedy zlo a odkud se sem vplížilo: Jaký jest jeho kořen, jaké símě? Či snad vůbec není? Proč se tedy chráníme a bojíme toho, co není? A je-li nás strach bezdůvodný. Je strach sám zlem, jež marně naše srdce dráždí a trápí. A toto zlo je tím větší, čím více se bojíme, kde se báti netřeba. Zkrátka, Buď zlo, jehož se bojíme, skutečně jest. Nebo není-li sám strach, je zlem. […]. Chápu to, že veliké, ano nejvyšší dobro stvořilo menší dobro, ale i Stvořitel i tvor, vše jest přeci dobré. Odkud tedy zlo? Či snad nějaký živel, z něhož stvořil byl zlý, a on, rovnaje a pořádaje jej, nějakou jeho část v dobro neobrátil? Ale proč i to? Či snad nebyl mocen očistiti úplně ten živel on, který jest všemocný? Konečně, proč chtěl z něho něco utvořit a raději jej nezničil svou všemohoucností: Či snad mohl trvati proti jeho vůli: Nebo, byl – li ten živel věčný. Proč jej nenechal tak dlouho téměř v nekonečných staletích, a tak pozdě se mu zalíbilo něco z něho utvořit? A chtěl-li najednou něco vytvořiti, proč, jsa všemohoucím, jej raději nezničil, aby on sám zůstal celým, pravý. Nejvyšším a nekonečným Dobrem? Nebo nebylo by dobře, aby on, jsa dobrý. Také něco dobrého neutvořil a neupravil; proč neodstranil a nezničil hmotu zlou a nevytvořil dobrou, z níž mohl vše stvořiti: Opravdu, nebyl by všemohoucím, kdyby nemohl stvořiti něco dobrého. Leda pomocí té hmoty, které sám nestvořil. Augustin Aurelius. 2012. [s.194 -196].

A seznal jsem jasně, že věci potud jsou porušitelné, pokud jsou dobré; kdyby totiž nebyly dobré, nebo byly svrchovaně dobré, nemohly by se porušiti. Neboť nejvyšší dobro jest neporušitelné a rovněž zase tam, kde není nic dobrého, tam nemůže se nic pokaziti. Zkáza totiž přináší škodu; nepřinášela by však škody, kdyby nezmenšovala dobro. Buď tedy zkáza není škodlivá – což je holou nemožností nebo – což jest naprosto jisto – co se porušuje, ztrácí nějaké dobro. Kdyby tedy bylo zbaveno všeho dobra. Bylo by zbaveno i svého bytí; neboť kdyby i potom zůstalo bytí a nemohlo již podlehnouti zkáze, stalo by se lepší, že by totiž zůstalo neporušitelným. Augustin Aurelius. 2012 [s. 210].

Závěr:

Na základě teze: „Mohla být cesta k etice pro Římany úspěšná?“ byli vybrány nejvýraznější osobnosti římských autorů, kteří se problematikou etiky ve svých dílech zabývali. Jejich vlivná díla měla v průběhu dějin antického Říma ohlas a pro náš výzkum to znamenalo, že zaseli do půdy antického Říma zdravé sémě. Žádný z nich neměl ambici oslovit plošně celý národ, ale soustředil se na uvedení tématu etiky do života lidí, a hlavně se soustředil na problematiku dobra a zla. Cicero jako obhájce, politik a vlivný řečník, který se pohyboval v atmosféře vysoké římské politiky v několika významných politických funkcích měl mnoho zkušeností a jeho dílo po několika staletí ovlivnilo nejen Augustina Aurelia, ale i další významné osobnosti do budoucnosti. A tak se v křesťanské nauce ve výčtu čtyřech základních ctností se objevuje Moudrost (uzpůsobuje praktický rozum k tomu, aby za všech okolností rozeznával naše pravé dobro a volil přiměřené prostředky k jeho konání);, Spravedlnost (spočívá v trvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří); Statečnost (zajišťuje rozhodnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro); a Mírnost (zmírňuje přitažlivost smyslových rozkoší a činí nás schopnými vyrovnaně užívat stvořená dobra). KKC: 2002. [s.461-462]. Annaeus Seneca v mládí získal rétorické a filosofické vzdělání. Byl přívržencem stoické nauky, která hlásá, že nejvyšším dobrem pro člověka, zdrojem štěstí a blažeností je ctnost, člověk má odolávat vnějším okolnostem, které nemůže ovlivnit, a má žít v dušením klidu, z něhož pravého filosofa nemohou vyvést ani rány osudu. V roce 65 byl donucen k sebevraždě. Byl zastáncem císařství. Seneca byl autorem mnohých prozaických děl a svým smýšlením mohl snadněji získávat Římany pro své myšlenky i v neklidné a stále nejisté době císařství, i když jeho díla se vyznačují hlubokými myšlenkami (i pro současného čtenáře) a dokázal přiblížit lidem složité myšlenky v jasně formulovaných větách, a proto byl často citován. Filosofická orientace Marka Aurelia se klonila k Epiktétovi. Jeho dílo Hovory k sobě svědčí o tom, že si dodával odvahy ke snášení tíživé odpovědnosti císaře; vytyčoval v něm obtížně dosažitelné principy chování, rozvažoval nad všedností, nekultivovanosti a pomíjivosti hmotného světa a zabýval se úlohou člověka ve světě, a zvláště sebe samého. Vytrvale se proměňující vesmír, jehož součástí měla být lidská duše, ztělesňoval dle něho celek řízený rozumem. Za předpokladu, že byl člověk nezkažený a ctnostný mohl i ve stavu bezbrannosti a osamocenosti obstát tváří v tvář chaosu a marnosti. Pro Markovo chápání bytí byl prvořadý soulad myšlení a konání (jednota slov a činů).