Řecké dotyky v římské literatuře

Řecké-dotyky v díle římských autorů.

Vybráno z následujících děl římských autorů:

Marcus Tullius Cicero (106 př. n.l. – 43 př. n.l.). O nejvyšším dobru a zlu.

Marcus Tullius Cicero. Tuskulské hovory.

Lucius Annaeus Seneca. Dopisy psané stoikem. (4 př. n.l. – 65 n.l.)

Marcus Aurelius. Hovory k sobě. (121–161 n.l.)

Augustin Aurelius. Vyznání. (354–430 n.l.).

Teze: Byla římská cesta k etice úspěšná?

Úvod.

Následující text sleduje cestu Římanů ve světle děl jejich filosofů k etice. Římané sice přejali od Řeků také filosofii, ale nejvíce je zajímala etika. Od filosofie si mnoho slibovali; doufali, že je přivede k blaženosti, že je povede životem, vštípí jim jako vychovatelka nauky o úkolech člověka. Nebylo to snadné, protože pro pověstnou vážnost, která byla jejich národní vlastností, tíhli k přísné stoické filosofii, které viděla ideál člověka ve ctnosti a též pro jejich pragmatičnost i volili její praktický směr. Vedle stoicismu se Římanům nabízel i epikureismus s doporučením svého ideálu rozkoše, ale nikdy hrubé smyslnosti.

Ciceronovi učitelé a na cestě poznání.

Epikureismu se učil od svého učitele Faidra, ale brzy ho odvrhl. V díle Tuskulské hovory III. píše: „Jestliže mne vedeš k těmto dobrům, Epikúre, poslechnu tě, jdu za tebou, dám se tebou vést, zapomenu dokonce i na zla, jak vybízíš, a to tím snáze, že myslím, že ani nemají být řazena mezi zla. Ty však odvádíš mé myšlenky k rozkoším. Ke kterým? K tělesným, myslím, nebo takovým, které jsou kvůli tělu předmětem přemýšlení. Ať už na ně vzpomínáme, nebo se na ně těšíme. Je snad něco jiného? Vykládám správně tvou myšlenku: Epikúrovci totiž obvykle tvrdí, že nechápeme, co Epikúros říká. Říká právě toto, a i ten starý vznětlivec Zenón v Athénách, když jsem ho tam poslouchal, tvrdil a silným hlasem prohlašoval totéž, a to je jeden z nejbystřejších epikúrovců. Říkal: „Blažený je ten, kdo užívá přítomných rozkoší a pevně věří po celý život nebo aspoň po velkou jeho část, že mu v tom nebude bránit bolest, a i kdyby mu v tom bránila, tu bude – li příliš velká, bude krátká, a bude-li trvat trochu déle, bude mít v sobě víc příjemného než zlého. […]. Cicero: 1976. [193–140].

Cicero se však od epikureismu razantně odvrátil. Diodotos učil Cicera stoickou nauku a po něm byl jeho učitelem Filo z Larsy, akademický filosof, a tato vlivná filosofie na něho nejvíce zapůsobila. Zakladatelem nové akademie Karneades (214-129). který zavrhl filosofický dogmatismus a hlásal skeptický probabilismus. Myšlenkou tohoto směru bylo: Na světě se nelze dopátrat pravdy. Metodou nové akademie byla tato myšlenka: Na světě se nelze dopátrat pravdy. Vadí tomu nespolehlivé smyslové dojmy, a neurčité rozumové pojmy, Nanejvýš dospějeme k pravděpodobnosti. Jsme stále odkázáni na skutečnost, která vyžaduje důkaz, avšak u každé věty se dá mluvit pro ni nebo proti ní. Ciceronovi jako nastávajícímu právníkovi se nejvíce líbil tento směr. Pokládal filosofii za nezbytnou průpravu k řečnictví. Marcus Tullius Cicero. 1894. [s. VI.- VII]. Vyznával, že za svou řečnickou dovednost děkuje více filosofům, než rétorům, protože filosofie dodává slovům obsah a pojednání důstojnosti. Ona učí, jak lze dojímat a rozechvívat nitro. Však nápravu jak pro tuto vinu, tak i pro ostatní naše vady a nectnosti musíme hledat u filosofie. Protože mne hned v mladých letech má vůle a můj přirozený sklon zahnaly do jejího náručí. Utekl jsem se teď v těchto přetěžkých dobách, pronásledován velkou bouří. Do jejího přístavu, z něhož jsem kdysi vyšel. Cicero. 1976. [… 2/5 s. 203.]