13A - Velmocenské zájmy a národní hnutí na Balkáně v letech 1821 1878. Berlínský kongres a jeho řešení tzv. východní otázky

Rusko s Osmanskou říší přímo hraničilo, ale mnohem důležitější než posunout hranice na souši byla kontrola nad černomořskými úžinami. Druhou věcí, která carské Rusko eminentně zajímala, byla kontrola Cařihradu (2. Říma – „to víte ochrana souvěrců“). Bospor a Dardanely a jejich kontrola ležely též v žaludku ještě větším rybám, tehdejší světové říše č.1. VB kontrolovala světová moře včetně Středozemního a velmi stála o rozvoj obchodu s Tureckem. Ruské zájmy se nelíbily ani starému Procházkovi, přece si nenechá fušovat do Balkánu, kde má své zájmy. Do partičky už chybí jen Frantíci a ti chtěli pouze chránit své katolické souvěrce a posílit svůj vliv v severní Africe, respektive na Blízkém východě.

V roce 1850 se zostřil boj mezi pravoslavnými a katolíky o dohled nad svatými místy. Především svatyně v Jeruzalémě a Betlémě. Za ochranu katolické církve kopali Frantíci a pravoslaví je jasné -> to vedlo k rivalitě o vliv v Turecku. Ruský car Mikuláš I. začal s přípravou války proti Turecku, počítal s podporou France Josefa, jelikož mu o rok dříve pomohl s potlačením povstání v Uhrách, a také s přátelskou neutralitou Pruska. Rusové se snažili příznivě naklonit i VB a Palmerstonovi nabídli podíl na dělení sfér v Turecku. VB měla získat Krétu a Egypt, Rusové očekávaně Balkán a Cařihrad. Palmerston to odmítl.

Následovaly ruské ultimativní požadavky na ochranu pravoslavných věřících. Sultán to odmítl a ruská vojska v červnu 1853 vstoupila do Moldavska a Valašska, které byly autonomní součásti Turecka. Turecko vypovědělo válku Rusku v říjnu téhož roku.

Od počátku vítězila ruská vojska, nejdůležitějšího vítězství dosáhli Rusové v námořní bitvě u Sinope (v Černém moři) pod vedením admirála Pavla Nachimova.

V roce 1854 do války vstoupila VB a Francie kvůli obavě z možného ruského úspěchu. Lokální konflikt se stal evropským. Počátkem roku 1855 se přidalo ke koalici i Sardinské království. Válečné události se přesunuly z Balkánu na Krym, kde se vylodili francouzští a britští vojáci. Jednalo se o desetitisícové sbory. Rakousko se na svého slovanského kamaráda vykašlalo a ještě navíc poslalo svá vojska do Valašska a Moldavska odkud se museli Rusové stáhnout. Hlavní boje byly o město Sevastopol. Rusové pod vedením Nachimova město bránili celý rok a Sevastopol opustili v září 1855. Britové a Frantíci měli modernější arzenál, pro ilustraci jejich pušky měly dostřel asi 900m a ruské 200m. Rusové měli sice početní převahu (překvapivě), ale dojeli na špatné zásobování, zastaralou techniku a špatné velení.

V době války došlo ke změně na carském trůnu – v březnu 1855 Mikuláš I. byl vystřídán Alexandrem II. Po skončení bojů o Sevastopol obě strany usilovaly o mír.

Od února do března 1856 probíhal mírový kongres v Paříži za účasti VB, Francie, Ruska, Rakouska, Pruska, Sardínie a Turecka. Jednání vedl Alexandr Walewski (levoboček Napoleona I.). Na kongresu byla potvrzena územní integrita Turecka a autonomie Srbska, Valašska a Moldavska. Sultán se zaručil zajistit rovná práva křesťanů a muslimů. Černé moře se mělo stát neutrální, tozn. bez válečných lodí (úplně). Delta Dunaje měla být otevřena všem obchodním lodím, kontrolu nad ní mělo zastávat Turecko.