13A - Velmocenské zájmy a národní hnutí na Balkáně v letech 1821 1878. Berlínský kongres a jeho řešení tzv. východní otázky

Po kongresu začal proces osamostatňování podunajských knížectví Moldavska a Valašska – 1859 byl do jejich čela zvolen jako hospodar plk. Alexandr Cuza a roku 1861 došlo ke sjednocení obou knížectví do státu Rumunsko. Turecká nadvláda měla čistě formální charakter. Kníže Alexandr prováděl reformy, ale byl svržen opozicí a nahrazen Karlem (Carol I.) z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen. Jeho nástup byl samozřejmě schválen velmocemi.

Dalším státem, který získal autonomii bylo Srbsko, tehdy mělo pouze kolem 40 tis.km2. Již v letech 1804 – 1813 a 1815 vznikla velká protiturecká povstání. Vudci byli Karadjordje (Černý Jiří) a Miloš Obrenovič. Prvním dědičným vládcem se stal Obrenovič, který v době druhého povstání pravděpodobně nechal zavraždit svého konkurenta. Byl to počátek boje o trůn mezi Obrenoviči a Karadjordjeviči, které trvalo až do 20.století. V 50. a 60. letech sílilo úsilí o plnou nezávislost na Turecku, ke stažení tureckých vojsk došlo v roce 1867, ale formální závislost Srbska si Turci ještě uhlídali.

Balkánská krize 1876-78

Nejvýbušnějším místem Evropy byl koncem 19 století Balkánský poloostrov, protože právě tam žilo na relativně malém území mnoho národností a etnik, které kromě jazykových a kulturních bariér rozdělovalo též náboženství. Velká část Balkánu byla pod kontrolou Osmanské říše, která byla již jen stínem své někdejší slávy a síly, mluvilo se o ní jako o „nemocném muži na Bosporu“ a její velké území lákalo sousedy – zejména Rusko, které vyhlásilo Osmanské říši roku 1877 válku.

Rusové využili faktu, že mají podobný jazyk a stejné náboženství jako někteří obyvatelé Balkánu a zdůvodnili svoji invazi ochranou východních křesťanů. Ruská armáda rychle postupovala a vypadalo to, že v dohledné době obsadí Istanbul. Aby předešli zhroucení a obsazení Osmanské říše, rozhodly se Francie a Velká Británie vyhlásit Rusku válku a poslaly svoje flotily do Dardanelské úžiny. Tato demonstrace síly byla dostatečná a již roku 1878 došlo k uzavření mírové smlouvy v San Stefanu. Sanstefanská mírová smlouva sice zachránila Osmanskou říši před ruskou okupací, ale znamenala začátek konce její vlády na Balkánském poloostrově, neboť musela uznat nezávislost Černé hory, Srbska a Rumunska.Výtvorem Sanstefanské mírové smlouvy bylo tzv. Velké Bulharsko, které bylo zřízeno jako knížectví pod patronátem Ruska. Proti takovému míru se ale ostře postavilo Německo a ještě roku 1878 zorganizoval kancléř Otto von Bismarck Berlínský kongres, na němž zamezil Ruskému vměšování na Balkáně. Berlínský kongres revidoval Sanstefanskou mírovou smlouvu hlavně v tom smyslu, že zrušil nedávno ustanovené Velké Bulharsko a rozdělil ho na menší části pod různou správou a umožnil Rakousku-Uhersku okupovat Bosnu a Hercegovinu, které ji roku 1908 anektovalo, čímž nepotěšilo Srbsko, protože mu zabránilo přístupu k moři.