13A - Velmocenské zájmy a národní hnutí na Balkáně v letech 1821 1878. Berlínský kongres a jeho řešení tzv. východní otázky

13A) Velmocenské zájmy a národní hnutí na Balkáně v letech 1821 – 1878. Berlínský kongres a jeho řešení tzv. „východní otázky“

Srbsko

Když v roce 1813 rozdrtily tři turecké armády devět let trvající povstání v srbském knížectví, donutily jeho vůdce Karađorđe Petroviće , který byl roku 1804 zvolen prvním srbským vládcem, uprchnout do Uherska. Represe janičárů v Srbsku však byly tak kruté a nesnesitelné, že v roce 1815 vyvolaly druhé srbské povstání pod vedením vojvody Miloše Obrenoviće. Srbové se marně domáhali slyšení na vídeňském kongresu. Sultán Mahmut II. posléze roku 1815 uznal Miloše Obrenoviće za vrchního knížete a přiznal Srbsku částečnou vnitřní autonomii s tím, že 6 měst a 2 pevnosti zůstanou v tureckých rukou. Miloš Obrenović pak systematicky rozšiřoval srbskou autonomii i své osobní postavení a zavedl zcela despotický režim. Když se Karađorđe vrátil v roce 1817 z emigrace, kníže Miloš ho nechal popravit a jeho hlavu poslal sultánovi Mahmutovi II. do Cařihradu. To se stalo zárodkem nenávisti mezi dynastií Obrenovičů a Karađorđevićů. Téhož roku byl Miloš Obrenović prohlášen za dědičného knížete.[1]

Povstání v Řecku

Slábnoucí moc Osmanské říše společně s dlouhým utlačováním pravoslavného křesťanského obyvatelstva vedlo na počátku 19. století k několika povstání Srbů a Řeků. Ta však byla vždy krvavě potlačena. Pokus o vyhlášení řecké nezávislosti roku 1822 vedl k dalšímu krveprolití na řeckém ostrově Chios (v Egejském moři). Po tomto masakru se však Řekové dočkali pomoci z Evropy – do Řecka přicházeli dobrovolníci a později také válečné námořnictvo Spojeného království, Francie a Ruska, které porazilo Turky v roce 1827 u Navarinu. Roku 1828 se přidali i ruští pěšáci.

Povstání skončilo nejlépe pro Řecko, které bylo roku 1830 uznáno jako samostatný nezávislý stát – království v čele s Otou Bavorským. Srbsko bylo dále součástí Osmanské říše, ale byla mu zaručena větší autonomie.

Zajímavé je, že Svatá aliance po prvních zprávách o povstání v Řecku uvažovala ne o pomoci povstalcům, ale právě naopak o jejich potlačení, tzn. pomoci osmanskému sultánovi, z pohledu členů aliance právoplatnému monarchovi. Až masakr na ostrově Chios (odveta za řecké masakry muslimů), který vzbudil silné sympatie s řeckým hnutím v řadách evropské veřejnosti, vedl ke změně postojů Svaté aliance. Podporou povstalců byl ale narušen její samotný smysl a právě od této doby (povstání v Řecku, Francii a v Nizozemí) můžeme datovat její praktický (ne formální) rozpad. Jednotliví členové nadále zastávali především vlastní zájmy, ačkoliv navenek byla ještě prezentována jednota.

Krymská válka

Již od 18.století byla Osmanská říše v krizi, často docházelo k separatistickým tendencím. Myslím, že všichni asi vytušíte, kde nejvíce. W.S. Churchill prohlásil, že Balkán je sud se střelným prachem a moc se nemýlil. Začal politický boj mocností o podíly na dělení nemocného muž na Evropy. Účast ? Tradiční – VB, Fr., Rak. a očekávaně v této době neustále hladové Rusko.