14A - Specifika ruského vývoje v 19. století. Revoluční hnutí. Reformy v 60. letech 19. století a v letech 1905-1907; jejich význam ve vývoji společnosti a státu

14A) Specifika ruského vývoje v 19. století. Revoluční hnutí. Reformy v 60. letech 19. století a v letech 1905-1907; jejich význam ve vývoji společnosti a státu

• Rolnictvo

Ekonomickou a společenskou základnou pozdně carského Ruska bylo zemědělství. Zhruba 80 % obyvatel tvořili rolníci (stav k r. 1900). Až do roku 1861 představovali asi polovinu rolníků nevolníci spadající pod soudní moc svých pánů. Druhá polovina se skládala z rolníků státních a korunních, kteří náleželi pod pravomoc vládních úředníků. I když nevolníci neměli „občanská práva“, nebyli otroky. Pracovali na pozemcích, z nich část patřila vrchnosti a část pro sebe.

V únoru 1861 podepsal Alexandr II. dekret, který zrušil nevolnictví, půdu přidělil rolníkům. V životě ruského rolníka zrušení nevolnictví až tak velkým zlomem nebylo. I přes tuto reformu se život ruského venkovana točil kolem tří institucí: domácnosti (dvora), vesnice (sela nebo děrevni) a občiny (mira nebo obščiny).

Dvor (základní jednotka ruského venkova) tvořila velkorodina – matka a otec, neprovdané dcery a ženatí synové s manželkami a dětmi. V klimatických podmínkách Ruska s krátkým obdobím pro vypěstování úrody, které si vyžaduje velmi intenzivní, ale často jarní práce, se větším rodinám vedlo lépe než těm menším. Hlavou rodiny byl bolšak, kterému se podřizovali ostatní členové domácnosti a který disponoval i jejich majetkem. Po jeho smrti se obvykle velkorodina rozpadla, jednotliví členové se o majetek rozdělili. Tento zvyk ochuzoval ruský venkov o kontinuitu, která byl typická pro většinu evropského venkova. Tato nejnižší forma společenského uspořádání ovlivnila přístup rolníku k osobnímu vlastnictví. Jednotliví členové dvora nevlastnili žádný soukromý majetek, protože se vším majetek volně nakládal bolšak, ale ani ten neměl praktický žádné osobní práva, protože své vlastní zájmy musel podřizovat zájmu velkorodiny.

A tak rolník Velké Rusi neměl možnost získat smysl pro osobní práva nebo osobní vlastnictví. Byl uvyklý žít pod rozhodující mocí bolšaka a ve společném vlastnictví. Právě zde vidí americký historik Richard Pipes kořeny ruské kolektivismus, který později využila bolševický režim.

Občina nebyla výlučnou ruskou záležitostí, avšak vzhledem ke své nepraktičnosti přežívala v roce 1900 už pouze v Rusku. Byl to organizační systém dočasného vlastnictví a obdělávání půdy. Občina byl sdružením rolníků, kteří měli nárok na část pozemků, jimiž občina disponovala. Každá z nich rozdělovala plochu, kterou disponovala, do mnoha úzkých pásů. V různých časových intervalech (cca 10-15 let) se tyto pásy „znovupřidělovaly“. Nové rozdělí půdy většinou reagovali na demografický vývoj vesnice, pokud se rodina zmenšila tak ztratila na úkor progresivní rodiny část půdy. Tento specifický systém měl zajistit každé rodině existenci a státu pravidelné odvádění daní. O záležitostech občiny rozhodovala vesnická shromáždění, orgán sestávající pouze z bolšaků.