14A - Specifika ruského vývoje v 19. století. Revoluční hnutí. Reformy v 60. letech 19. století a v letech 1905-1907; jejich význam ve vývoji společnosti a státu

Válka s Japonskem. 1904-05: V 90. letech započala pozvolná industrializace Ruské říše. Jedním z velkým projektů z těchto let byla stavba transsibiřské železnice (zahájena v r. 1891). Zastánci této stavby věřili, že tato trať v přepravě zboží z Evropy na Dálný východ nahradí suezský průplav a zároveň umožní Rusku ovládnout trhy na Dálném východě. Aby se zkrátila cesta mezi Bajkalským jezerem a konečnou stanicí, přístavem Vladivostok, získala ruská vláda povolení od Číny vést poslední úsek trati přes čínské Mandžusko (viz mapa).

Avšak Rusové ihned porušili podmínky vzájemné dohody a rozmístili v Mandžusku pod záminkou bezpečnosti železnice četné vojenské a policejní oddíly. Ve skutečnosti to však učinili proto, aby zde vytvořili předpoklady k připojení této oblasti k Rusku. Rusové nebyli sami kdo si dělali na Mandžusko nárok. Japonci po vítězné válce s Čínou podobně usilovali o toto území. Navrhli Rusku kompromis – rozdělení zájmové sféry v tomto regionů: Japonci podstoupí Rusku Mandžusko pod podmínkou, že Rusko uzná japonské nároky na Koreu. Rusové návrh odmítli.

8. února 1904 zaútočilo Japonsko bez vyhlášení války na námořní základnu Port Arthur (viz mapa), kterou měli Rusko od Japonska v pronájmu. Japonci zde zlikvidovali zcela tichomořskou flotilu, a následné vojenské operace na souši, které se odehrávali tisíce kilometrů od středního Ruska, způsobily vážné logistické problémy. Rusové se pokusili během roku 1905 o zvrat ve válce a poslali veškeré zbylé námořnictvo (baltskou a černomořskou flotilu) přes půl světa k Port Arthuru. To bylo v bitvě u Cušimský ostrovů Japonským námořnictvem na hlavu poraženo a tím skončila rusko-japonská válka. Porážka Ruska v této válce byla jedním z významných faktorů ovlivňující vnitropolitickou situaci.

Rok 1905: Šest měsíců po vypuknutí rusko-japonské války uspěli radikálové v jednom ze svých hlavních cílů – atentát na ministra vnitra (Pleveho), který byl hlavním představitelem nejreakcionářské státní politiky. Na jeho místo nastoupil P. D. Svjatopolk-Mirskij, který byl přesvědčen, že se Rusku již nedá vládnout pouze policejními metodami a že monarchie potřebuje získat důvěru lidu, aby tím izolovala radikální levici.

Liberálové jmenování Mirského uvítali. Ti aktivnější byli členy místních výborů samosprávy, tzv. zemstva. V prvních letech 20. století byli zástupci zemstev hlavní oporou utvářejícího se liberálního hnutí. Nástup nového ministra vnitra povzbudilo vůdce zemstev, že nadešel pravý čas k uspořádání veřejného národní konference. Mirský souhlasil a tak počátkem listopadu 1904 se zástupci zemstev z celého Ruska sjeli do Petrohradu. Většina účastníků požadovala vytvoření konstituční monarchie.

Až do té doby se ruské masy neúčastnily politického boje za změnu režimu. Nátlak na vládu na provedení konstitučních změn pocházel téměř výhradně od studentstva, „profesionálních“ revolucionářů a šlechty zastoupené v zemstvech. Tato situace dramaticky změnila 9. ledna 1905 po událostech, které se staly známé podnázvem „krvavá neděle“. Tehdy pop Georgij Gapon nastrčený policejní agent, který řídil dělnické hnutí v Petrohradě a jenž se nakonec s tímto prostředí ztotožnil, vedl 9. ledna dělnické procesí k Zimnímu paláci, kde měl předat carovi petici. Cestu jim však přehradila policie, která zpanikařila a zahájila střelbu do neozbrojeného davu (viz obrázek). Ruská společnost tento incident odsoudila a došlo k generální stávce. Car se pokusil řešit situaci menšími ústupky (uvolnění dozoru nad universitami), ale politický tlak na změny nepolevoval. Car nakonec 17. října 1905, tzv. říjnovým manifestem se zavázal zřízení zákonodárného parlamentů (dumy). Problém tohoto dokumentu bylo, že se vůbec nezmiňuje o ústavě a car je pořád nazýván autokratem.