Existencionalismus

Představitelé

Heidegger se narodil v roce 1889 v Meßkirchu. Poté, když ukončil 10. třídu, přešel na Bartholdovo gymnázium do Freiburgu, kde obdržel stipendium. V roce 1907, po četbě dizertační práce Franze Brentana Von der mannigfachen Bedeutung des Seienden nach Aristoteles (1862), začal se Heidegger zabývat "otázkou po jednoduchém v bytí rozmanitého". V roce 1913 promoval Heidegger u Arthura Schneidera na základě dizertace Die Lehre vom Urteil im Psychologismus. Od zimního semestru 1915-1916 Heidegger přednášel a vedl semináře na univerzitě ve Freiburgu. V roce 1928 byl Heidegger povolán jako řádný profesor a Husserlův nástupce na katedru filosofie univerzity ve Freiburgu. V letech 1930 a 1933 odmítl Heidegger dvakrát povolání do Berlína. 21. dubna 1933 byl zvolen rektorem univerzity ve Freiburgu.

Hnací sílu spatřoval Heidegger alespoň dočasně v nacionálně socialistickém hnutí. V roce 1936 vystoupil Heidegger v Římě s přednáškou Hölderlin und das Wesen der Dichtung. Ve svých přenáškách z let mezi rokem 1928 a rokem 1944 se Heidegger zabýval německým idealismem, řeckou filosofií, především však Nietzschem a Hölderlinem. Postava dělníka ztělesňovala pro Heideggera "univerzální nadvládu vůle k moci v planetárně pojatých dějinách".

Heideggerovi, který 1. května 1933 vstoupil oficiálně do NDSAP, bylo v roce 1945 zakázáno učit a přednášet směl opět až od roku 1950. V roce 1952 byl emeritován, ještě však občas na veřejnosti přednášel. V zimním semestru 1966-1967 zorganizoval Eugen Fink společně s Heideggerem na univerzitě ve Freiburgu seminář o Herakleitovi. Po deset let (1959-1969) pořádal Heidegger seminář pro studenty psychiatrie společně se švýcarským psychiatrem Medardem Bossem (Zollikoner Seminare, 1987). Heidegger zemřel ve Freiburgu v květnu 1976. "Cesty - nikoli díla", tak zní motto souborného Heideggerova díla. Heidegger je věnoval své ženě.

Martin Heidegger (Dílo)

Heidegger vyjadřuje onen specificky lidský způsob bytí, jenž se vyznačuje tak, že člověk má své bytí k tomu, aby byl (k bytí). Jinak řečeno: dosavadní ontologie se neohlíží na specificky časový charakter existování. Ve druhém oddílu práce Sein und Zeit staví Heidegger otázku, jak může toto vezdejší bytí, jež je charakterizováno existencí a je tedy časné, mít vztah ke svému konci. Jinými slovy: vzniká otázka, jak lze existenci, plynoucí mezi zrozením a smrtí, zachytit jako celek, neboli jak vezdejší bytí akceptuje tento celek v jeho faktickém průběhu.

Individuum je pro Jasperse místem, kde jedině vychází najevo absolutní nárok filosofie na vědění. Vědění, k němuž ve filosofii směřujeme, se nedá podle Jasperse objektivně fixovat, nýbrž zůstává vázáno na situaci a na okamžik dosažení, jejž je třeba z ní vydobýt a jenž je možný pouze pro nezastupitelné individuum. Opačně - i my se stáváme tím, čím v nejlepším případě můžeme být, teprve prostřednictvím filosofie, prostřednictvím způsobu nezaujatého tázání a bezmezně otevřené komunikace, jenž je historicky tradován, ale jenž má být neustále znovu osvojován.