Existencionalismus

Camus, narozený v chudých poměrech v alžírském Mondovi roku 1913, mohl díky stipendiu navštěvovat v letech 1923-1930 Mustafovo gymnázium v Alžíru, kde se natrvalo rozvinul jeho zájem o filosofii a literaturu. V roce 1930 jej onemocnění tuberkulózou donutilo přerušit vzdělávání a vzdát se učitelského povolání, po němž dříve toužil. Po ne zcela úspěšné léčbě byl krátce v komunistické straně, a to na základě svého antikolonialistického přesvědčení. Začal také psát filosoficko-literární eseje a založil malou divadelní skupinu. Současně zahájil studia filosofie na univerzitě v Alžíru. Studium zakončil v roce 1936 diplomovou prací o novoplatonismu a křesťanském myšlení.

Činný především jako angažovaný žurnalista a autor lyrických esejů, Camus postupně s narůstající zřetelností předkládal své filosofické koncepce v dramatu Caligula (1938), dále v eseji Le mythe de Sisyphe (1941) a románu L'étranger, který vyšel v roce 1942. Po válce, které se účastnil od roku 1941 jako aktivní člen hnutí odporu, patřil coby nekompromisní kritik totalitních systémů a ideologií a "filosof absurdního" k vůdčím francouzským intelektuálům.

Po románu La peste (1947) a dalších dramatech publikoval v roce 1951 novou sbírku filosofických esejů nazvanou L'homme revolté. V ní obsažená kritika ideologie vyvolala četné útoky a vedla mimo jiné i ke konfliktu s J.-P. Sartrem Po tomto zklamání se Camus věnoval v následujících letech znovu převážně žurnalistice a literární činnosti. Přes těžké deprese se autor, vyznamenaný v roce 1957 Nobelovou cenou, přinutil k další permanentní práci. Roku 1960 zemřel při autonehodě. Zanechal po sobě dílo, které mohlo být pochopeno do značné míry pouze jako to, co teprve vzniká.

Albert Camus (Dílo)

Camusovo filosofické myšlení, formované rozhodným agnosticismem, je ovládáno otázkou, zda člověk může bez pomoci věroučných obsahů nebo racionálních myšlenkových systémů formovat hodnoty naplňující život. Centrální východisko při hledání odpovědi na takovouto otázku tvoří zkušenost "absurdního". Vždycky když člověk vystupuje vůči světu s otázkou po smyslu bytí, s otázkou, která se rodí z napětí mezi vyžadováním trvalosti a vědomím vlastní smrtelnosti, zakouší podle Camuse prostřednictvím mlčení světa, které se příčí rozumu, tento absurdní stav. Palčivý rozpor mezi vlastním vyžadováním smyslu a iracionální cizostí světa rozevírá propast zvnějšňující se v pronikavém "pocitu absurdity", "propast mezi člověkem a jeho životem", která jej vzhledem k bezvýchodné absenci smyslu jeho smrtelného bytí připravuje o veškerou naději a znehodnocuje všechny absolutní hodnoty a životní cíle, které si dříve stanovil.