Habsburská monarchie a doba předbřeznová

Vídeň a Lombardsko-Benátské království – Lombardie a Benátky byly po napoleonských válkách nejbohatší částí monarchie. Rakousko mělo svojí přítomností na Apeninském poloostrově bránit potencionální francouzské expanzi. Františkovy sliby, že L-B království bude poskytnuta rozsáhlá správní a kulturní autonomie nebyly naplňovány a provincie byly spravovány z Vídně. Po procesech s lombardskými karbonáři z počátku 20. let byly spáleny veškeré mosty mezi rakouskou správou a liberální opozicí. (karbonáři skončili na Špilberku v kasematech) Podíl „Italů“ na vlastní správě neustále klesal. Lidový program Giuseppe Mazziniho působil i na občany L-B království, zvláště když polní maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče převzal 1831 vrchní velení rakouské armády v severní Itálii.

Uherský stát a maďarský nacionalismus – zde přetrvala politická a hospodářská výlučnost, která se projevovala v nepřetržité existenci silného sněmu, tradičním zákonodárství, župním zřízení a daňové nepostižitelnosti. Uherský politický národ tvořila bohatá magnátská vrstva a sebevědomá úřednická tzv. gentry. Prakticky zde neexistovalo měšťanstvo. I vědecký zájem o jazyk a literaturu projevovaly zpočátku výlučně šlechtici (Ferenc Kazinczy, Ferenc Széchenyi – zakladatel Národní knihovny). Politickou platformu představoval sněm. Jakmile Vídeň začala tuto instituci obcházet, jako např. 1811-1825, vzplál proti vídeňskému centralismu boj. Výsledkem bylo např. uzákonění maďarštiny jako úředního jazyka 1837. Léta 1825-1848 jsou v maďarské historii označována jako „reformkor“, tedy doba reforem. Byly položeny základy maďarské národní a politické kultury (postaveno Národní divadlo apod.). Na počátku 40. let se diferenciovala politická scéna mírou loajálnosti vůči Vídni. Hrabě Széchenzi a jeho příznivci varovali před úplnou roztržkou s císařem, naopak Lajos Kossuth sjednocoval radikálně laděné reformátory, kteří prosazovali větší samostatnost Uher.

Ilyrismus – Situace jihovýchodních provincií byla velmi komplikovaná díky vlastní poloze na kulturním předělu mezi Západem a Východem, ale i mezi Rakouskem a Uherskem. 1790 se vyslovil chorvatský sněm zvaný sabor pro spojení s Uhrami. Po vídeňském kongresu zaujala monarchie další významné pozice na jadranském pobřeží. Bývalá benátská Dalmácie se 1814 stala rakouskou provincií. Velká část Chorvatska byla coby hraniční oblast spravována přímo Vídní, západní Bosna náležela Turecku. V úředním styku dominovala latina a němčina, výjimečně maďarština a italština. První jazykové obrozenecké snahy se objevují až po roce 1815.

Slovinci byli spravováni z Vídně jako království Ilyrské. Slovinským „Josefem Dobrovským“ se stal Bartoloměj Kopitara, všestranný humanitní učenec.