Habsburská monarchie a doba předbřeznová
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Habsburská monarchie a doba předbřeznová
Hlavní Metternichovou snahou zůstalo ochránit především střední a východní Evropu před revolučními a volnomyšlenkářskými vlivy proudícími ze západní Evropy. To se mu po celé předbřeznové období poměrně dařilo.
Roku 1811 byl vydán občanský zákoník, který byl kompromisním řešením mezi hodnotami staré a nové doby. Přinášel současně rovnost občanů před soudem či občanskou manželskou smlouvu, ale také ještě na dlouho zmrazil dělené vlastnictví gruntů, existenci fideikomisu, i zřejmý patriarchát ve všech rodinných záležitostech. Zrušil předchozí právní předpisy individuálně odlišné pro jednotlivé stavy a unifikoval právní normy jako závazné pro všechny občany. Hovořil pouze o občanských právech a nikoli svobodách.
Cenzurní opatření a policejní dohled byl, jak již bylo zmíněno ve správě monarchie, důsledný. Jeho opodstatnění bylo demonstrováno již v polovině 90. let 18. stol v souvislosti s tzv. jakobínským spiknutím (tak jej označovala policie, přestože mnoho jakobínů nenalezla) ve Vídni a v Uhrách. Jádrem tohoto „hnutí“, které se projevovalo spíše myšlenkově a názorově na půdě různých intelektuálních klubů a salónků, byli spisovatelé, advokáti, státní úředníci, důstojníci, kněží, profesoři, studenti…nespokojení s protireformním kurzem Františka II. Za neformálního vůdce uherských jakobínů bývá považován profesor teologie a přírodních věd Ignác Martinovics a advokát József Hajnóczy. Cíle „hnutí“ byly velmi mlhavé, ale přesto byly shledány jako velezrádné (svržení Habsburků, paktování se s Francií…). S účastníky těchto skupin byly vedeny procesy, na jejichž konci byly rozdány vysoké tresty vězení a rozsudky smrti (1795). Toto „povstání“ se stalo záminkou pro další protireformní postup a udržení policejního absolutismu. 1804 odešel z vedoucího místa nejvyššího policejního úřadu hrabě Pergen a jeho post zaujal hrabě Josef Sedlnický.
Do všech rakouských a metternichovských snah zasáhlo významně národnostní probouzení a obrození jednotlivých částí monarchie (o tom podrobněji jiná otázka).
Vídeň a Haličsko-Lodoměřské království- dělením Polska získala monarchie Halič a Bukovinu. Z mezinárodního hlediska se jednalo o významnou akvizici – hranici s Ruskem. Zpočátku Vídeň vsadila na ochranu ukrajinských sedláků a na rychlou germanizaci správního aparátu a vzdělávacího systému. Většina úřadníků v zemi byli Němci z Moravy a Slezska a také Češi. Správním centrem se stalo město Lvov (byla zde otevřena i universita). „Vytvořením“ haličsko-lodoměřského království byla Haliči poskytnuta větší míra autonomie, ve které měl nadvládu polský živel. Po polském lidovém povstání 1830 byly polské emancipační snahy ostřeji sledovány. Základním problémem Haliče nebyli ani tak revoluční Poláci jako otázka sociální. Nenávist rolnictva vůči velkostatkářům explodovala na jaře 1846 v souvislosti s krakovským povstáním. Byla ničena šlechtická sídla a šlechta masakrována, po zásahu rakouského vojska byl anektován Krakov a rolnická nenávist utlumena reformami hraběte Rudolfa Stadiona.