Porodnost, úmrtnost a nemoci v 19. století

Nemoci

Nemoci, které výrazně ovlivňovaly počet populace, byly v mnoha případech téměř vymýceny, nebo se proti nim vytvořily ochranné prostředky. Již v 18. století vymizel mor, ale i nadále se objevovaly epidemie tyfu a dyzenterie, obrovskou úmrtnost způsobovaly, především u dětské populace, černé neštovice. V 19. století postupně proti některým nemocem začalo očkovat, např. proti neštovicím v českých zemích již od roku 1800. Poslední epidemie neštovic proběhla v letech 1872-3, poté nastala povinná vakcinace a během 20-ti let pravé neštovice vymizely.

V 19. století to byla hlavně cholera a tuberkulóza tj. nemoc chudých a značná úmrtnost obyvatel na „zápal plic“. Velký vliv měla podvýživa, rachytída, nedostatek jodu, chromu či zmrzačení (neuměli napravit zlomeninu), nedostatečné ošacení a jednostranná strava. Od počátku19. století začala snahy o ochranu obyvatel před nemocemi a jejich léčbu byla zakládána sanatoria (Tábor, Jindřichův Hradec) a lázně Františkovy a Mariánské. Zvýšil se počet lékařů, roku 1820 jich bylo 1002, 1849 již 1678 lékařů, ale i nadále byla lékařská péče jen pro nejzámožnějším. V roce 1870 byl vydán zákon určující preventivní a hygienická opatření, které musela dodržovat celá populace. V roce 1888 vyšly zákony o pojištění průmyslového dělnictva – úrazové a nemocenské. K prevenci nemocí přispěly v 19. století objevy z mikrobiologie, vývoj klinického lékařství a neurologie. V 70. letech byly objeveny původci vztekliny, černého kašle, malárie, spály a cholery. Na konci 19. století byl významný objev rentgenových paprsků a chemoterapie, významný pokrok nastal i v léčení tuberkulózy. Postupně byla lékařská péče stále dostupnější, což mělo za následek nižší mortalitu, především na infekční choroby. Ale především na venkově stále převládala nedůvěra k lékařům, i proto byla v českých zemích vyšší úmrtnost než na západě. Teprve na konci 19. století se zlepšily hygienické podmínky (úprava kanalizace, pitné vody).