Filosofie dialogu

Filosofie dialogu

Co je princip dialogu (formulovaný Cohenem, Rosenzweigem, Ebnerem, Buberem, Lévinasem...) vyvstane nejvýrazněji na kontrastním pozadí klasického od antiky tradovaného pojetí dialogu jako pojmově logického střetání myšlenek či stanovisek. V konfrontaci s filosofií dialogu vykazuje toto původně sokratovské pojetí svůj spíše dialektický než dialogický charakter. Nejde v něm prvně o skutečnost duchovního vztahu (Já - Ty), ale vždy spíše o něco "třetího", o hermeneutický proces postupného vyzrávání komunikovaného smyslu, o imanentně filosoficky prohloubení porozumění nějakému obsahu. Dialog je v tomto pojetí nakonec věc monologizovatelná.

Filosofie dialogu mluví o tom, co není takto převoditelné, o neredukovatelné jinakosti a nekonečnosti, kterou otvírá každý skutečný vztah, a která transcenduje i tematizační možnosti filosofie. Nejde o dialog jako analytickou metodu, poznání pravdy prostřednictvím sporu, nebo jako syntetickou cestu od logického rozporu k dialektickému smíření, ani o dialog jako postup ozvláštňování přijatého smyslu v rozhovoru s jeho tradicí. Jde o dialog sám, o vztahovou vzájemnost, která bytostně překračuje a podmiňuje všem, či se v jejím rámci nebo jejím prostřednictvím děje. Dialog takto překračuje a podmiňuje samo filosofování. Dialogický vztah se nenabízí pohledu, jenž by mohl zahrnou oba jeho členy, ale děje se od Já k Druhému v setkání tváří v tvář. (Lévinas). Filosofie dialogu se tak sama stává filosofií ve vztahu a ze vztahu.

Neanticipuje a nesupluje roli a přínos druhého, který - zůstává-li pro nás skutečně druhým - se přece "identifikuje zevnitř" (Lévinas) - čím je možné, že dialogický vztah "je vzájemnost" (Buber). Explicitní starozákonní motiv "Bůh žije a já stojím před jeho tváří" je nejhlubším centrálním motivem tohoto filosofování z principu dialogu. Sokratovská tradice může k jeho ontologicky nezávislému východisku jen nepřímo a negativně poukazovat: svým věčným tázáním a zpochybňováním všeho daného. Princip dialogu překračuje tuto říši slova Ono, odkazuje ji do jejích mezí ve prospěch přiblížení a otevření s tomu, k čemu původní způsob filosofické řeči může vést pouze propedeutickým způsobem.

Na rozdíl od jiných čerstvých pokusů o spirituální prohloubení filosofického myšlení (heideggerovsky myslícími filosofy ... vyznavači hnutí New Age) dialogický filosofie nepředkládá samu sebe jako "esoteriku" v platónském nebo předsokratovském smyslu, nebo ve smyslu řeckých mystérií a nauk. Princip dialogu je formulován odjinud: ze samostatného východiska inherentního, bezpodmínečného vztahu k Transcendenci, který filosofii od základu proměňuje. Toto vztažení filosofie do kontextu židovsko křesťanské spirituality je počin mnohem radikálnější, než onen pokus středověkých a pozdějších myslitelů implantovat centrální fragmenty křesťanské spirituality do systému antického myšlení, v nichž byly tyto impulsy specificky umrtveny. Filosofie dialogu nám klade otázku, zda nepřekročit stín filosofie jako "moudrosti světa", která se stala "bláznovstvím". Zdá se, že dialogicky neproduktivní moudrost antických božstev opakovaně vede filosofii k jejímu /antropocentricky podmíněnému) nihilistickému či ideologickému "konci". Formulace principu dialogu ale otvírá filosofii určité nové vnitřní možnosti" ukazuje, že otázky, které je filozofie schopna si klást, nakonec překračují tradici, v níž sama vznikla.