Filosofie dialogu

Vedle židovsko - křesťanské (personalistické, a-kosmické) duchovní orientace byl pro myšlenku dialogu ve filosofii 20. století situačně určující prohlubující se problém "druhého", vyvolaný extremním ego - centrismem karteziánského principu filosofování. Otázka "jak mohu poznat jiné myslící Já" občas zneklidňuje novověké myšlení, anglickém empirismem počínaje, husserlovskou fenomenologií konče. Varianty odpovědí vycházející z myšlenky analogie, v zásadě neopouštějí monologické stanovisko descartovského Já, objevují se postupně i pokusy o překročení tohoto horizontu.

Buber považuje za první novověký projev dialogického myšlení výroky v Jacobiho korespondenci. "Bez Ty je Já nemožné". Buber přijímá i Feuerbachův objev "nutnosti Ty pro Já", s výraznou výhradou vůči jeho pseudomystickému "jednota Já a Ty je Bůh". S touto tezí konfrontuje Kierkegaardem dramaticky prožívanou propastnou diferenci mezi vztahem k neomezenému, božskému Ty a vztahem k Ty lidskému.

Dialogická vztahovost byla poprvé naplno tematizována až ve 20. století: u novokantovce H. Cohena, brzy u Ebnera, Rosenzweiga, Bubera, s návazností u Lévinase (od 40.let). Počátek 20.let poznamenaný výrazně ne-dialogickou zkušeností první světové války, je klíčovým okamžikem vzniku programové filosofie dialogu.

Buber se narodil roku 1878 v židovské rodině ve Vídni. Manželství jeho rodičů se rozpadlo a Buber strávil podstatnou část svého dětství ve Lvově u svého dědečka, který byl uznávaným učencem v oblasti židovské tradice a literatury. Buber studovalve Vídni, Lipsku, Berlíně, Curychu a záhy se připojil k sionistickému hnutí. Podnět k tomu byl spíše náboženský a kulturní než politický. Vydával uznávaný židovský časopis a v letech 1924-1933 přednášel na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem židovskou náboženskou filosofii.

V prvních letech Hitlerovy vlády zůstával v Německu, spolu s Franzem Rosenzweigem působil ve Svobodném židovském domě vzdělávání a pracoval na významném novém překladě Starého zákona do němčiny. V roce 1938 musel emigrovat a od té doby působil - mimo četné cesty - jako profesor na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Důrazně usiloval o dorozumění Izraelců a Araby, po válce také o obnovení dialogu s německými mysliteli a institucemi. Zemřel v roce 1965.

Martin Buber (Dílo)

Nejširší veřejnosti se Buber nejprve představil jako vydavatel a interpret chasidských spisů. Po pět let se nořil do dochovaných textů chasidů, kteří silně ovlivnili Buberovo myšlení, a v té době upustil od vší vnější činnosti. Buberovy filosofické spisy svědčí o jeho zakořenění v této religiozitě, jakož i o intenzivním vnitřním dialogu s křesťanským myšlenkovým světem, ať už z něho čerpá, nebo ho rozvíjí.

Prvním znakem této skutečnosti je to, že ve věcném rejstříku sborníku Das dialogische Prinzip (1973), který shrnuje čtyři relativně krátké Buberovy spisy, se jméno Kirkegaard uvádí přibližně stejně často, jako všechna ostatní jména dohromady. Ještě patrnější je to, když vidíme, že první dva spisy tohoto svazku mají titul Ich und Du (1923) a Zwiesprache (1930). Buber píše: "Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty, druhým Já-Ono."