Řecká osvobozenecká válka - 19. století

Řecká osvobozenecká válka, boj Řeků za svržení turecké nadvlády v letech 1821-1830

Těžiště řecké protiosmanské aktivity se v průběhu prvních desetiletí 19.století, zejména však od doby restaurace Bourbonů ve Francii a nástupu absolutismu v Evropě, postupně přenášela do tajných spolků. Tato seskupení, která svou konspirativní aktivitu nezřídka vyvíjela pod rouškou nezávadné kulturní filhelénské činnosti, byla ve svých organizačních formách i při svých rituálech ovlivněna francouzským zednářstvím a italským karbonářstvím. Jednoznačně dominantní úlohu mezi nimi brzy zaujalo Přátelské sdružení (Filiki Eteria), spolek založený v roce 1814 v Oděse. V roce 1817 přenesla organizace svou centrálu přímo do Istanbulu. Společnost si během relativně krátkého období vytvořila poměrně hustou síť poboček vně i uvnitř osmanské říše a získala velký počet členů a příznivců prakticky ve všech sociálních skupinách, snad pouze s výjimkou nejvyšších špiček ortodoxní církve kolem konstantinopolského patriarchátu a maloasijských Řeků. Jednotlivé společenské vrstvy však neměly v tomto spolku rovnoměrné zastoupení. Nejpočetnější složku tvořili obchodníci a podnikatelé z diaspory (nikoliv však nejbohatší), nejméně zastoupeni byli naproti tomu venkované.

Představitelé organizace se snažili vyvolat dojem, že se za tajemnou institucí nejvyššího vedení skrývá vysoce postavená osobnost, možná dokonce sám ruský car Alexandr I., a že je možno spolehnout se v plné míře na podporu Petrohradu. Ve skutečnosti však zůstával nejasný jak postoj Rusů, tak výběr reprezentativní osobnosti do vedení organizace. Eteristé usilovali o to, aby se vůdcem stal hrabě Ioanis Kapodistrias, pocházející ze starobylého kerkyrského rodu, který byl činný v diplomatických službách Ruska, on tuto nabídku však v r.1820 odmítl. Vedení nakonec převzal Alexandros Ypsilantis (syn někdejšího fanariotského vládce Moldavska a Valašska). Pod vedením tohoto muže započala vlastní příprava řeckého protiosmanského vystoupení.

Pod vlivem univerzalistické koncepce ekumenického helénismu předpokládali vedoucí představitelé, že se s jejich akcí ztotožní všichni balkánští křesťané ortodoxní víry. Zvláštní naděje přitom vkládali do vystoupení Srbů, kteří měli spolu s obyvatelstvem Peloponésu vytvořit dvě základní ohniska protitureckého boje. Možnost získání srbské podpory brzy pominulo, neboť stoupenec těsné srbsko-řecké spolupráce J.P.Karadjordje byl zavražděn a jeho sok Miloš Obrenovic jednal s Turky o uznání vazalského knížecího titulu a neměl proto zájem na vyvolání nového konfliktu s osmanskou říší. Vedení spolku za těchto okolností změnilo svůj původní plán a rozhodlo, že se druhým ohniskem protiosmanského vystoupení vedle předpokládaného Peloponésu stane Moldavsko a Valašsko.