Řecká osvobozenecká válka - 19. století

Volba podunajských knížectví připadala organizátorům povstání výhodná. Moldavsko i Valašsko měly charakter polonezávislých státních útvarů a nacházely se mino přímou kontrolu tureckých vojsk, která byla umístěna pouze podél černomořského pobřeží a kolem delty Dunaje. Tehdejší moldavský vládce Michail Sutsos byl dokonce s eteristy v přímém kontaktu. Nejdůležitější roli při rozhodování o volbě místa zahájení vzpoury však nepochybně sehrála zeměpisná blízkost Ruska a předpoklad, že car poskytne povstání všestrannou pomoc. Případný ozbrojený zákrok sultánova režimu proti vzbouřencům by totiž znamenal porušení rusko-turecké smlouvy z roku 1812, která stanovovala, že turecké jednotky mohou napříště vstupovat na území obou knížectví pouze s výslovným souhlasem Petrohradu.

Ve prospěch urychleného zahájení povstání hovořilo vedle obav z jeho předčasného vyzrazení několik dalších důvodů. Osmanská říše se nalézala ve válečném stavu s Persií a její pozornost na Balkáně byla soustředěna na vojenskou likvidaci odbojného paninského paši Aliho v oblasti Epiru. Představitelé spolku sice nevyhověli Aliho žádostem o navázání těsnější spolupráce proti sultánovi, neboť se obávali jeho obojakosti, kterou již několikrát v minulosti projevil, současně však měli bezprostřední zájem na tom, aby na svém odporu vůči Istambulu vytrval.

Filiki Eteria vstupovala do povstání bez jakéhokoliv konkrétnějšího politického programu, pouze s obecně formulovanými výzvami ke svržení nenáviděné osmanské nadvlády. Absence programu v době příprav povstání nepůsobila rušivě, ale paradoxně naopak přispívala k zesílení protiosmanských revolučních nálad. Umožňovala totiž spojit osoby rozdílných zájmů, ambicí a cílů. Negativní důsledky jejich hluboké vnitřní diferenciace a vzájemné nesvornosti však brzy vystoupily na povrch.

V březnu 1821 vypuklo v Moldavsku neúspěšné povstání řeckých fanariotů, následované během několika týdnů i povstáním na Peloponésu, jež poté zachvátilo větší část Řecka a bylo provázeno masakry tureckého obyvatelstva. Již v lednu 1822 vyhlásilo shromáždění v Epidauru nezávislost Řecka a zvolilo do čela prozatímní vlády Alexandra Mavrokordatose. Proti němu se však postavil generál Kolokontris a v Řecku vypukla občanská válka. To zkomplikovalo boj proti Turkům, kteří v odvetu rozpoutali masový protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel na ostrově Chios v dubnu 1822.

Řecké povstání nezískalo zprvu zahraniční podporu a Svatá aliance zvažovala dokonce návrh na zásah ve prospěch sultána Mahmuda II.. Masakry však vzbudily rozhořčení evropské veřejnosti a vedly ke vzniku filhelénského hnutí, idealizujícího boj Řeků za svobodu, které posléze přimělo evropské vlády k opatrné podpoře Řeků (roku 1823 půjčka londýnské City řecké vládě, od roku 1824 konference vyslanců v Petrohradě k řešení řecké otázky, atd.).