Řecko, Rumunsko, Uhry a Bulharsko v průběhu bouřlivého 19. století

Řecko, Rumunsko, Uhry a Bulharsko v průběhu bouřlivého 19. století

ŘECKO

Adamantios Korais (1748 – 1839) – většinu života prožil v Paříži, hlavní představitel tzv. novohelénského hnutí: obrat ke klasickému helénství, obdivné uctívání řecké antiky jako základu Z civilizace. Toto hnutí rozšířené především v Z Evropě, kde má mnoho zastánců: evrop. filhelénisté – ti ctili Novořeky trpící pod tureckým jhem jako přímé dědice a potomky klasických starých Řeků. ALE západní obraz ideální antiky se v samotném Řecku příliš neuchytil, tam daleko silnější byzantská tradice, kt. se v politice odrazila v tzv. Megali idea = Velká myšlenka o restauraci byzantsko-řecké velikosti a v Enosis = požadavek sjednocení všech řeckých oblastí

Národní sebevědomí Novořeků poznamenáno v 19. stol. rozporem mezi starou byzantskou ortodoxní tradicí a nově vytvořenou helénskou tradicí, společnost rozdělena i jazykovou otázkou: Korais vytvořil poč. 19. stol. vlastní spisovný jazyk tím, že se snažil očistit rozvinutý lidový jazyk výpůjčkami ze staré řečtiny. Tento nový jazyk se však nikdy v lidu ani v literatuře výrazně nerozšířil.

V řeckém nacionalismu silné protiturecké nálady, ale i protislovanská složka: pocit kulturní nadřazenosti vůči Slovanům (dodnes patrné v makedonské otázce).

RUMUNSKO

Gheorghe Lazar (1779 – 1823) – zdůrazňoval latinský charakter rumun. jazyka a kultury uprostřed slovanství. Vytvořil nepřerušenou kontinuální linii od Dáků k dnešnímu Rumunsku, hypotéza o dácko-římském původu, za zakladatele rumun. dějin považován Traianus

Rumunský nacionalismus ostře protimaďarský, což vycházelo ze střídajících se nároků na Transylvánii + protiruský(opět pocit nadřazenosti „romanitas“ nad Slovany z V + reakce na tvrdé odnárodňovací snahy Ruska v Besarábii), což poněkud zmírňuje jen společné ortodoxní náboženství

Jazyková otázka: potřeba vytvořit rumunštinu jako spisovný jazyk – šlechta mluvila řecky, církev církevní slovanštinou (cyrilice), rumunština (valaština) lidovým nářečím – v polovině 19. stol. rumunština natolik očištěna podle soudobého francouzského vzoru, že lze hovořit ne o obrození, ale o novém konstruování jazyka.

UHRY

Jazykový nacionalismus až v 19. stol., od pozdního středověku zde sice existovalo povědomí o uherském „hunském“ původu, ale zároveň pohrdání vlastním jazykem jako nářečím bezprávného venkov. lidu. Horní vrstvy mluvily latinsky. Teprve během germanizace za Josefa II. zájem o maďarštinu – už 1849 maďarština státním jazykem. Průkopníkem hrabě István Széchenyi (1791 – 1860) – zasazoval se o převzetí jazyka jako jaz. literatury a stát. správy. Heslo: „Maďaři nejsou, ale budou!“

Politickým vyústěním maď. nacionalismu vytvoření maďar. národ. státu a likvidace nemaďarských menšin, r. 1848 začíná uvědomělá maďarizační politika, kt. se zejména po r. 1867 stává stále agresivnější. Možnost integrace pro židy, světu otevřené budapešťské vzdělané měšťanstvo pocházelo převážně z asimilovaných židů