Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Venezuela, Kolumbie (Nová Granada, Velká Kolumbie) a jejich boj za nezávislost

DOCX
Stáhnout kompletní materiál zdarma (17.86 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.

Venezuela, Kolumbie (Nová Granada, Velká Kolumbie) a jejich boj za nezávislost

Do čela prvních bojů o nezávislost se postavil Francisco de Miranda (pocházel z Venezuely, z rodiny bohatého kreolského obchodníka; během evropského exilu navštívil Prahu a bojiště u Kolína). 1. srpna 1806 se vylodil s malým vojskem ve venezuelském přístavu La Vela, ale neuspěl. V dubnu 1810 byla v Caracasu vytvořena junta. Jeden z jejich zástupců, Simón Bolívar (narozen v Caracasu v bohaté kreolské rodině), se v Londýně setkal s Mirandou a společně se vrátili do Venezuely, kde mezitím vypukla občanská válka mezi milicemi kreolů a španělskými jednotkami. 5. července 1811 byly v Caracasu vyhlášeny Spojené provincie Venezuely (též tzv. První venezuelská republika) jako nezávislý stát a Miranda byl jmenován generalissimem s diktátorskými pravomocemi. Ale již následujícího roku byli revolucionáři poraženi španělskou přesilou a Miranda donucen podepsat kapitulaci. Když se Miranda pokusil o útěk, byl zajat vlastními důstojníky a předán Španělům, Bolívarovi se podařilo utéct na poslední chvíli. Miranda zemřel ve vězení ve Španělsku.

V říjnu 1812 Bolívar odcestoval do Nové Granady (Kolumbie), kde rovněž zuřila občanská válka. Zpočátku velel malé jednotce, ale za zásluhy byl povýšen na brigádního generála a na jaře 1813 už velel silné armádě, se kterou překročil venezuelské hranice a 3. srpna 1813 porazil španělské jednotky a brzy na to vstoupil do Caracasu. Byla vyhlášena Druhá venezuelská republika pod vedením samotného Símona Bolívara, jenž vydal „dekret o boj na život a na smrt“, kterým konfiskoval půdu roajalistů. Pod náporem čerstvých španělských posil byli vyčerpaní vlastenci v polovině června 1814 poraženi u La Puberty. Druhá republika padla a Bolívar se uchýlil na jih do horského města Tunja v Kolumbii.

V únoru 1815 vyplulo z Evropy 15 000 španělských vojáků, zatímco republikánští velitelé se mezi sebou hašteřili o pravomoci a vládu nad jednotlivými územími. Když je Bolívar nedokázal přesvědčit, aby přijali koncepci jednotné a demokratické Jižní Ameriky, zklamaný a znechucený spory a pomluvami se vzdal velitelské funkce a odplul britskou lodí na Jamajku. Španělé pak nejednotné republikány krvavě rozdrtili a většinu vůdců pověsili.

Z obavy o svou bezpečnost odplul Bolívar počátkem roku na Haiti, kde mu poskytl veškerou podporu prezident zdejší republiky Alexandre Pétion. Po přípravách vyplula 20. března 1816 pod Bolívarovým velením skupina 250 republikánů (na sedmi škunerech) k venezuelským břehům a poblíž ostrova Margarity svedla vítězný boj se čtyřmi španělskými plachetnicemi. Byl to také poslední úspěch této expedice, nepomohlo ani vyhlášení svobody pro černé otroky, o nichž se předpokládalo, že posílí řady povstalců. Bolívara navíc jeho spolubojovníci obvinili z odpovědnosti za nezdar tažení. Zklamaný a uražený se vrátil na Haity, zatímco ve Venezuele se bez jeho účasti znovu rozhořela občanská válka (vyhlášena Třetí venezuelská republika), aby už na Silvestra roku 1816 znovu přistál u venezuelských břehů s vlastní armádou o osmi stech najatých mužů.

Témata, do kterých materiál patří