Venezuela, Kolumbie (Nová Granada, Velká Kolumbie) a jejich boj za nezávislost

Neuspořádané poměry občanské války umožnily vznik různých bojůvek, které operovaly nezávisle na republikánském vojsku. S jednou z nich se Bolívar spojil a společnými silami zaútočili koncem ledna 1817 na Caracas, ale neúspěšně. Proto se stáhli na jih země. Zpráva, že generál José de San Martín po smělém přechodu And osvobodil Chile, Bolívara velmi povzbudila. Ve městě Angostura na řece Orinoko vytvořil státní orgány nové republiky a připravil volby do parlamentu – Kongresu, byť v něm nemohla být zastoupena celá Venezuela. Poté, co byl jmenován prozatímním prezidentem, v únoru 1819 vyrazil s vojskem z Angostury na Novou Granadu. Po přechodu And v bitvě u Boyacá 7. srpna 1819 porazil Španěly, čímž ukončil jejich nadvládu nad Novou Granadou. Po návratu do Angostury předložil Bolívar Kongresu ke schválení zákon o republice Velká Kolumbie (prosinec 1819). Sám tak podle objevitele Ameriky Kryštofa Kolumba pojmenoval stát zahrnující Venezuelu a Novou Granadu. Porážka u říčky Boyacá posílila myšlenku Madridu k vyslání další invazní armády a podnítila mezinárodní podporu (nejen Velké Británie a USA) latinským republikám v jejich osvobozeneckém hnutí. Mezitím republikáni uzavřeli s královskými silami příměří. Jenže dříve než termín příměří vypršel, vypuklo v několika městech povstání a Kolumbie se tak v dubnu 1821 znovu ocitla ve válce se Španělskem. V červenu 1821 Bolívar porazil Španěly na pláni Carabobo a zcela osvobodil Venezuelu. O pár dní později se k Velké Kolumbii připojila Panama. V roce 1822 rozdrtil generál Sucre španělská vojska u Pichincha v Ekvádoru a osvobodil Quito, Ekvádor se tak stal součástí Velké Kolumbie