Vývoj ve Velké Británii – politika 19. století

Základem Britské parlamentární monarchie

→Bill of Rights 1689 – rozhraničení vlády koruny a parlamentu zakazují králi suspendovat účinnost zákonů, vyjímat z jejich činnosti, zřizovat mimořádné soudy, ukládat daně bez souhlasu, vydržovat stálou armádu (v souvislosti se slavnou revolucí a nástupem Viléma III Oranžského)

→ Act of Settlement (1701, na jeho základě nástupnictví Anny Stuartovny) stanovil ministerskou odpovědnost, neslučitelnost úřadů s poslaneckým mandátem, neodvolatelnost soudců, král ne z Boží milosti, ale z moci zákona

Volební reforma 1832 lord Gray – Reform Bill, změna volebního systému města s méně než 2 tisíci obyvateli už nevolí zástupce, město se 2 – 4 tis. ztrácí jednoho ze dvou, část křesel zrušena zbytek (144) rozdělen mezi průmyslová města a hrabství. Volební právo rozšířeno ve městech na obyvatele domu jehož roční nájemní hodnota činila 10 liber, v hrabstvích nájemce jehož roční nájem byl 10 liber a držitel pozemku, který vynáší aspoň 50 liber ročně a z něhož neplatí nájemné

Po této reformě se toryové začínají proměňovat v stranu konservativní, whigové v liberální, řeči poslanců v parlamentu se uveřejňují - vzrůstá zájem lidí o dění v parlamentu. Hlavní vůdci liberálů Henry John Palmerson (1784 – 1865), pak Edward Gladstone (1809 – 1898)

Kromě klasické opozice whigové – toryové ve 30 letech existují ještě jiná hnutí:

• benthamovci – radikálně liberální uskupení související s Jeremym Benthamem mezi jeho žáky patří i Mill.

• Irská strana - O’Connell – repeal Irský požadavek zrušení unie a Anglií a obnovení zákonodárné a správní nezávislosti.

V prvních letech vlády královny Viktorie dochází k posílení postavení ministrů.

John Stuart Mill (1806 – 1889) obhajuje zásady Laissez faire (volného obchodu), ale pouze tehdy je li moc zaměstnavatelů vyvážena právy zaměstnaneckých odborů, podporuje zásadu „největšího štěstí“ utilitaristů, ale pouze za předpokladu, že se štěstí nebude změňovat s potěšením. V eseji O svobodě (On Liberty, 1859) individuální lidská práva mohou být omezena pouze tam, kde narušují práva druhých. V Poddanství žen (Subjection of Women, 1869) argumentuje ve prospěch ženských práv, neexistuje nic, co by ospravedlňovalo odlišná práva pohlaví.

Chartistické hnutí 1836 nespokojenci s volební reformou formulují své požadavky:

→ hlasovací právo pro muže starší 21 let (realizováno 1918)

→ tajné právo (1873)

→ platy pro všechny poslance(1911)

→ zřízení rovnoměrných volebních obvodů

→zrušení ustanovení, že poslanci musí mít vlastní majetek (1918)

→každoroční volby do poslanecké sněmovny (do dnes co 5 let podle zákona 1911)

parlamentem zamítnuto, pokusy o protesty pacifikovány policií, 1840 vůdci se dostali z vězení, hnutí ožívá, založeno Národní chartistické hnutí s placeným členstvím