15. Stat a jeho promeny

stavovství se neprosadilo všude, např. není v Rusku

výjimkou ve vývoji Itálie – rozdrobená (část pod politickým vlivem Byzance, Langobardů, německých králů, později dalších interventů, např. Francie či Španělska, v jižní části pak království sicilské, což normanské panství – později Anjouovci versus Aragonci), specifické podmínky, vznik městských republik, existence papežského státu

Benátky – zprvu uznávaly byzantskou svrchovanost, závislost na konstantinopolském vládci rychle mizela – zformování v městský stát, představitelem dóže, volený patriciji – v průběhu 11. století hlavní mocností na Jadranu, ovládnutí dalmatského pobřeží

severoitalská městská střediska – omezení moci místní šlechty ve prospěch podnikatelských kruhů – florentská a sienská městská republika, Piemont, Milánsko a Janov formálně součástí Svaté říše římské – veřejné záležitosti zpravidla řídili příslušníci patricijských rodů (často mezi sebou rody zápasily o moc) – ve 13.st. většinou republikánský charakter, ve 14. a 15. století se v jejich vedení zřetelně uplatňovaly příslušníci nové (pův. patricijské) šlechty – republiku i nadále řídila městská rada, avšak hlavním reprezentantem se stával signor (pán), který do určité míry garantoval stabilitu státu: vývoj republika → signorie → monarchie (např. v Miláně od roku 1317 vládli v postavení signorů Viscontiové, 1395 jim Václav IV. udělil z titulu římského krále vévodský titul a vzniklo milánské vévodství; dále ve Veroně Scaligerové, v Mantově rod Gonzaga s titulem principe = vládce, kníže, ve Ferraře d’Este, v Boloni Bentivogliové, ve Florencii Medicejští atd.)

ráz republiky si uchovaly Benátky, volící svého dóžete a řízené Velkou radou

papežský stát – v postavení vrchnosti zde papež, za nepřítomnosti papežů udržovala převahu stará šlechta

v 16. a 17. století rozdělení vývoje evropských států – na jedné straně se začíná prosazovat absolutismus (Francie Ludvíka XIV.), na druhé straně parlamentarismus (konstituční monarchie v Anglii, parlament v Nizozemí)

absolutní monarchie – v čele panovník, který má v rukou absolutní moc – z boží vůle na trůně (typickým příkladem autokracie cara) – centralizace moci a vznik centrálních úřadů, oslabování moci stavů, snaha zbavit se závislosti na nich (merkantilismus), často však zachovány zbytky stavovské spoluvlády

konec stavovství znamenal pro řadu zemí nástup Habsburků na jejich trůn

Španělsko: od roku 1517 zde vládne Habsburk Karel V., po něm jeho syn Filip II. – stále výrazněji prosazují absolutistické rysy (převzetí burgundského dvorního ceremoniálu, vypjatý katolicismus), politické rozhodování v rukou panovníka a úzkého okruhu úředníků u dvora – opora o katolickou církev (od 80.let15.st. inkvizice) a vysokou aristokracii (politické úřady), daňové zatížení měst (např. daň z obchodního obratu – alcabala), moc cortesů téměř anulována, v čele státu panovník se státní radou jemu podřízenou – 1700 na trůn nastupují Bourboni, pokračují v této politice (v letech 1700 – 1789 zasedaly cortesy jen osmkrát a neměly žádný politický vliv)

české země pod nadvládou Habsburků od 1526 – hned Ferdinand I. zřídil ústřední dvorské úřady ve Vídni nezávislé na stavovských sněmech (dvorská komora, tajná rada, dvorská rada, od 1556 i válečná rada), zakázal scházení krajských sněmů, po stavovském odboji oslabení měst; základní předpoklad pro absolutismus = Obnovené zřízení zemské (sněmy se scházejí jen z vůle panovníka, odňata zákonodárná pravomoc, jednání jen tom, co navrhne panovník; podrželi si rozhodování o daních a svolávání zemské hotovosti)

Francie: absolutismus Ludvíka XIV. – ztotožnění se Sluncem, které se řídí jen božími pokyny a panuje dnem i nocí (vstávání i uléhání ke spánku, stravování, divadelní, taneční i pěvecká vystoupení a ceremoniální povinnosti panovníka se proměnily v řadu rituálních úkonů) – správa státu v duchu hesla Jeden král, jedna víra, jeden zákon – galikanismus (1682 francouzské duchovenstvo přijalo galikánskou deklaraci, která odmítala papežské intervence do politických záležitostí) = církev ve Francii více závislá na panovníkově moci než na rozhodnutích nadnárodních římskokatolických institucí

Rusko: Ivan III. (2.pol.15.st.) přestává platit poplatky Zlaté hordě (upevnění panovnické moci), sňatek s neteří posledního byz.císaře (prohlašoval se za nástupce byz.panovníků, do znaku přijal byz.dvouhlavého orla); počátky absolutní monarchie za Ivana IV. Hrozného (1533 – 1584) – korunován za prvního ruského cara („svatý, Bohem korunovaný car a samovládce Rusi“), který nositelem vší moci ve státě, samoděržaví (neomezená vláda)

nástupem Romanovců (1613) konsolidace, upevnění samoděržaví – návaznost na cézaropapismus byzantského typu – od 1589 samostatný moskevský patriarcha, fakticky podléhal carovi, propojení církevní a světské moci, pokud se některý patriarcha vzepřel, byl sesazen (1667, car Alexej) – obrovská autorita carských despotů (pokud vypukla povstání, tak ne proti carovi, ale proti bojarům či kněžím) – od 1689 vláda Petra I. (carská garda, obávaná tajná policie), jako první přijal titul „imperátora vší Rusi“