15. Stat a jeho promeny

stav = skupina obyvatel řídící se vlastním právem (privilegii, která jim byla během dějinného vývoje udělena panovníkem → menší závislost na panovníkovi) – snaha získat podíl na správě státu (definice podle dr. Papajíka ze semináře o šlechtě)

poprvé stavy (tzv. cortesy) ve Španělsku (Léon) od roku 1188 (od 16. stol. však jejich moc téměř anulována (nástup Habsburků – Karel I. /císař Karel V./)

Anglie, poč. 13.st. – posílena moc anglické šlechty, církve a měst → 1215 vynucena na panovníku Janu Bezzemkovi Magna charta libertatum (dokument o 63 článcích s řadou výsad – svolávání zástupců šlechty a církve, svobodná volba biskupů a opatů, dodržování zvykového práva, hospodářská práva), existence tzv. Velké královské rady základ pozdějšího parlamentu (od 1265 – ve 14. st. rozdělen na dvě komory, od roku 1332 vedle pánů a církevních představitelů zasedá i nižší šlechta a města) = oslabení královské moci

např. v Polsku (typický příklad stavovství) měla šlechta prostřednictvím sejmu mocenský monopol – vzestup ekonomických pozic šlechty (velký rozmach baltského obchodu díky vývozu polského obilí, prosperita šlechtických velkostatků) posiloval politické sebevědomí polské šlechty: panovnická moc v Polsku nepevná, přijetím seniorátu (1138) rozpad země na několik piastovských knížectví, po celé 12. a 13. století vzájemné boje, sjednotitelem až Vladislav Lokietek (poč. 14.st.); za vojenskou podporu v bojích proti řádu něm.rytířů (Polsko znovu získalo přístup k moři a díky tomu může vyvážet obilí do záp. Evropy = větší zisky z vývozu) získala polská šlechta mnoho výsad (1374 privilegium z Košic: osobní nedotknutelnost, nezcizitelnost dědičných statků, hospodářské výsady; Ludvík z Anjou) = omezení ústřední moci; postupné upevňování svých pozic za Jagellonců (1386 – 1572) – vymřením domácí dynastie (1572) Rzecz pospolita vyhraněným volebním královstvím (souhlas krále s volebními podmínkami šlechty), v němž se panovník při nástupu na trůn zříkal téměř všech svých práv (poprvé v tzv. Jindřichových artikulích, na které přísahal před přijetím na polský trůn Jindřich z Valois), v 17. stol. vyvrcholila „zlatá svoboda“ polské šlechty, neměla daleko k anarchii (jakýkoliv pokus panovníka o politickou reformu mohl narazit na nesouhlas třeba jen jediného delegáta šlechtického sněmu: právo liberum veto /1652/), Zikmund III. Vasa narazil s úsilím o zavedení panovnického absolutismu;

stavovství v českých zemích (čerpáno ze semináře dr. Papajíka): od 2. pol. 13. stol. se objevují zmínky o shromážděních s některými atributy zemského sněmu, zasedají nepravidelně v dobách krizí země (např. po vymření Přemyslovců, 1306 – 1310) – jde o jakési „nestandardní řešení v mimořádných situacích“ (Papajík: „když se situace uklidnila, po shromážděních ani vidu ani slechu“) – chybí pravidelnost, navíc se nescházeli zástupci stavů, ale nejmocnější a nejvlivnější osobnosti země

stavovství jako systém řízení státu u nás až výsledkem husitství (vytvoření silné a stabilní stavovské reprezentace díky krizi panovnické moci za husitství – nižší šlechta, města), 1434 první, tzv. svatojánský sněm – v Čechách vyřazená z politických jednáních církev, zemský sněm zasedal ve třech kuriích (VŠ, NŠ, města), na Moravě si církev postavení podržela a zasedala (také tři kurie: VŠ, NŠ a společná kurie měst a církve – na Moravě bylo poměrně málo královských měst) – vrchol stavovství za Jagellonců (panovník nebyl v zemi, stavy ji řídily samy)

1526 = konec rozvoje stavovství v Čechách