Filozofie 20. století a její osobnosti a směry

Filozofie 20. století a její osobnosti a směry

Strukturalismus-pokus o "zvědečtění chápání společnosti"

Strukturalismus je pokusem o obnovení přísně racionalistického pojetí společnosti a dějin. V oblasti filozofie společnosti je vědomým protikladem existencialismu. V oblasti vědy o společnosti vyrůstá ze snahy o "zvědečtění" teorie společnosti, tj. o její přiblížení k uznávaným vzorům vědy přírodní. Tvrdí se dokonce, že strukturalistická filozofie je pouhou "nadstavbou" nad strukturalistickými vědeckými metodami.

Tomu odpovídají i počátky strukturalismu. Ačkoli je znám především jako filozofie francouzská, její počátky se objevují mimo Francii.

Zakladatelem strukturalismu je francouzský lingvista Ferdinand de Saussure. Svým Kursem obecné lingvistiky dokonce předběhl základní díla novopozitivismu. (1)

Saussuere:

Jazykové útvary jsou konvenčně dohodnuté znaky, které nemají žádný vztah k tomu, co označují. Význam jednotlivých jazykových výrazů (př. slov) nelze zjišťovat zkoumáním jejich vztahu k reálným objektům, ale určením jejich místa ve struktuře jazyka.Jazyková struktura se nazývá Saussure langue. Parole je pro lingvistiku nedůležitá slovní promluva.

př.: Slyším-li slovo „zámek“, nemohu určit, co je jím míněno, pokud nezjistím jeho

pozici ve vztahu k dalším slovům. Teprve vyslovením věty „Koupil jsem si zámek na kolo.“, tedy umístěním slova „zámek“ do jazykové struktury, se prokáže jeho význam. I definice slova „zámek“ v naučném slovníku se opírá o relaci k jiným slovům.

př.2: To co tvoří povahu vlakového spoje „Brněnský vlak“ není počet vagónů, nebo jejich barva, ale jeho umístění v jízdním řádu. Posunem ve struktuře jízdního řádu (zaujetím jiného místa v dané struktuře) se změní i povaha vlakového spoje, který přestane být „Brněnským drakem“.

Posuzování skutečnosti jako struktury „míst“ se stalo užitečnou metodologickou pomůckou i pro nelingvistické disciplíny.

Claude Lévi-Strauss (1918) aplikoval strukturalismus na výzkum sociálních a příbuzenských vztahů, myšlení a mýtů přírodních národů. Aplikace strukturalismu na sociologii a psychologii poukázala na to, že v životě zaujímáme různé sociální role a to vždy podle „umístění“ v dílčí společenské struktuře, do níž vstupujeme. Také tvrdil, že vědec, ač se snaží zůstat objektivním zůstává nutně v zajetí svého výkladu popisovaných faktů. Tato teze je základem kvalitativního přístupu ve vědách.

Strukturalismus je pevně spjat s českou lingvistikou: před druhou světovou válkou působil v Praze slavný Pražský lingvistický kroužek.

Neostrukturalismus (=poststruktualismus)

V posledních letech zaznamenává velký rozvoj.. Snaží se aplikovat strukturalistický například na dějiny a kulturu. Posledních 30 let zde zaujímá významné místo francouz Michael Foucault: V kulturních dějinách lidstva lze nalézt relativně kompaktní a stabilní útvary ,tzv. epistémy, struktury budované sítí soudobých poznatků, vědeckých teorií a institucí, které určují(i neuvědoměle), jakým způsobem příslušníci této epistémy myslí, jednají a uvažují sami o sobě. Mezi různými epistémami neexistuje logická posloupnost a neexistuje ani žádná nadřazená epistéma, jejímž prostřednictvím by se dala vysvětlit epistéma jiná. Každá epistéma má svou vnitřní logiku a musí být rozkrývána zevnitř. V novověku rozlišuje tři základní epistémy: renesanční (princip podobnosti),klasickou (princip totožnosti a rozdílu),moderní (princip historismu)