Filozofie 20. století a její osobnosti a směry

Marve a McKenna očekávají příchod 4.epistémy (tzv. papírová(princip chaosu a informace)) po r. 2012.

Filozofická hermeneutika:

Hermeneutika je důležitá odnož v teorii poznání. Jejím hlavním představitelem je žák E.Husserla a M.Heideggera, H.G.Gadamer

Hans Georg Gadamer

Základním problémem poznání je porozumění. Každé pouznání předpokládá, že už předem o poznávaném něco víme. Přinejmenším musíme vědět, že ono poznávané existuje. Nového poznatku si můžeme všimnout teprve pokud jsme připraveni na to, že jej vůbec za poznatek můžeme považovat.Na začátku každého poznání je přítomné jakési „předrozumění“ , tedy se nutně točíme v kruhu -nebo spíše spirále(srov. SPIRAL TRIBE23) . Logický pozitivismus by toto považoval za defekt poznání, avšak Hermeneutika se k tomuto kruhu otevřeně hlásí.

Předrozumění je podmínkou jazykové komunikace. Význam jazykových výrazů může být sice určován pomocí definic, ale tomu co jazyk může sdělovat musíme rozumět ještě před těmito definicemi. Pokud chci nahlédnutím do slovníku zjisti význam nějakého slova, musím chápat slova použitá v definici a jejich vzájemné vazby (pády, časy, vztahy), kterým musím také předem rozumět. Je zřejmé, že nelze nalézt žádné původní porozumění a přesto se jazykem domlouváme. Jsme v roli jakéhos překladatele. Překladatel také neklade vedle sebe přesná cizojazyčná synonyma. Musí rozumět textu jaksi z hloubky, mimo jednoznačné jazykové výrazy – právě o porozumění tohoto druhu v hermeneutice jde.

Zobecněně se ukazuje, že je naše existence pobytem v neustálém duchovním rozhovoru s druhým člověkem, textem, ale i ostatními duchovními výtvory (př. historické památky). Chci-li něco poznat, musím umět naslouchat, nechat se oslovovat a také se umět tázat. Žádný duchovní výtvor nesmíme chápat jako fakt, ale jako něco, co svědčí o tom, že se jeho tvůrci po něčem tázali a že ho zde zanechali jako jednu z možných odpovědí. Hermeneutika je především uměním interpretace.

Dal už to ani nemusíte číst. Vystačíte s tímhle abstraktem: křesťanský žvásty

Neotomizmus je nejvlivnějším směrem současné křesťanské filozofie a jádro neoscholastiky začínající nejdříve protireformací, nejpozději však oficiálním obnovením filosofie Tomáše Akvinského papežem Lvem XIII. Neotomizmus se snaží budovat systém křesťanské filozofie. Nejintenzivněji se rozvíjí ve Francii a Belgii zastoupený ale je téměř ve všech zemích. Vedle méně známých filosofických směrů jako jsou novoskotismus, novosuarezianismus a novobonaventirismus patří ke scholastické, eventuálně novoscholastické filosofii.

existenciální tomismus. Do této skupiny patří dva nejpřednější filosofové moderní doby. A to Jacques Maritain a Étienne Gilson. Jejich hlavní filosofická doktrína spočívá v tom, že Akvinský vytvořil originální koncepci bytí, která byla nepochopena již od některých jeho žáků. Filosofii lze převést na teorii jsoucna, nejsou však ochotni považovat teorii poznání za část filosofie nezávislou na metafysice. Jsou náchylní negovat existenci jiných jsoucen než reálného jsoucna. Kladou důraz na funkční jednotu smyslů a intelektu při poznání. Zabývají se analýzami, které se týkají bezprostředních poznávání existence tj. teorie existencionálních soudů. Dále kladou důraz na charakter a úkol metafysické analogie, jako je např. v poznání existence a podstaty Boha. Zde je velkým vzorem interpretátor Akvinského Ferrariensis de Sylvestrinis. Tento filosof a teolog patřil do druhého období tomismu a jeho interpretace se soustřeďovaly hlavně na Sumu proti pohanům. Ferrariensis tak dostává v této frakci novotomismu přednost před Kajetánem (Cajetanus). Velmi častým zjevem existenciálního tomismu je spor s nejrůznějšími esencialistickými zvyklostmi v tomistické filosofii, které se zcela vymykají základním pravidlům v ohodnocování Tomášovy esence.