5. Význam a charakter vlastnictví půdy v minulosti a současnosti

5. Význam a charakter vlastnictví půdy

Obecně představuje půda naprosto nezbytný, elementární a limitovaný přírodní zdroj. Na půdě se pěstuje, na půdě se ale také staví. Vymezuje prostor existence člověka jako biologické entity. Otázka faktického ovládání půdy (vlastnictví) je tedy spojena se samotnými fyzickými předpoklady existence člověka. Dle vlastnictví půdy můžeme rozlišovat jednotlivé typy společenské organizace, přístup ke vlastnictví půdy může být buďto demokratický (každý), nebo elitářský (panovník, elita apod.), nebo se pohybovat někde mezi.

Nerovnost v přístupu k vlastnictví půdy může být dobrým podkladem pro svírání politických bodů – politickým tématem.

Ve starých Athénách i dle Bleickena jeden z pilířů demokratické společnosti – vlastnictví půdy jako primárního výrobního prostředku je integrální součástí občanského postavení athéňana. V opozici proti despociím, v nichž je půda považována zprvu za výlučný majetek panovníka-boha, když teprve později dochází ke vzniku oprávnění k půdě i u jiných subjektů (zpočátku typicky náboženských institucí, chrámů, později nejvýznamnějších služebníků panovníka a státu; zpočátku dočasně, později i dědičně-vznik dědičné šlechty) – podobně lze sledovat vývoj v raném středověku (nejprve je kníže pánem nad půdou, později ji uděluje kostelům a klášterům, svým družiníkům, a těm zpočátku dočasně/doživotně, teprve později dědičně)

V Římě se postupně uplatňuje hospodaření na velkostatcích (kolonát).

Ve středověku se záhy uplatňuje princip děleného vlastnictví (dominium plenum se rozpadá na dominium directum a dominium utile-vlastnictví přímé a vlastnictví užitné. Vlastníkem „podstaty“ pozemku je monarcha, ale užitné vlastnictví se předává jeho vazalovi (ten jakožto vlastník na půdě hospodaří). Nejde přitom o nájem, pacht apod., ale právě o zvláštní typ vlastnictví. Končí až po oživení římského práva, které vlastnictví považuje za „výlučné“ a nesnese paralelní existenci dvou vlastnických oprávnění (přitom, samozřejmě, nevylučuje užívání půdy formou pachtu a nájmu).

Pokud jde o šlechtu, postupně se vyvíjí ne zcela zřejmý institut rodinného nedílu, a zejména římskoprávní nástroj fideikomis – nejde o vlastnictví konkrétního pozemku, ale celku, který náleží rodu, případně některé jeho linii. A nenáleží jedinci, ale rodu jako celku, jakkákoliv rozhodnutí činí zpravidla hlava rodu (podle toho, jak je silná, samostatná a nezávislá – jinak se může rozhodovat různě na rodinných poradách a schůzích.

Ve XIII. st. se Evropou šíří (v rámci německé kolonizace) emfyteuze – dědičný a zcizitelný pacht zemědělské půdy. Vede ke stabilizaci vztahů k půdě.

Vedle toho existují rovněž výhradní panovnické regály týkající se práv k tekoucím vodám, lesům a zdejším zdrojům apod. Naopak existují skupiny obyvatel, které půdu nabývat nesmějí (typicky židé).