5. Význam a charakter vlastnictví půdy v minulosti a současnosti

Vlastnictví půdy přísluší zásadně panovníkovi, církevním institucím, nobilitě, zvláštní skupinou jsou pak svobodní sedláci (těch ale tolik není).

Půda se dále obvykle dělí na dominikál a rustikál. Dominikál náleží vrchnosti a je obhospodařován poddanými v rámci robotních povinností (sečení panských luk, žně na panském etc.), proti tomu stojí omezený rustikál (náleží poddanstvu). Dominikál je často zčásti, případně i zcela, osvobozen od řádných berních povinností, s čímž se snaží zatočit panovníci v době formování premoderního státu (Karel VI., Theresie, Josef II.) jednotlivé katastry – mj. jde o to, přimět nobilitu k odvádění pravidelných daní ze zemědělského majetku.

Vlastnictví půdy se rovněž zásadně promítá do společenské sféry, zejména do otázky bezpodmínečné vázanosti venkovana na grunt/půdu. Nemusí se jednat o akt zvůle vrchnosti, která násilím upoutává ubohého rolníka k vlastní půdě, ale o prostý fakt existenční závislosti na půdě a jejím obdělávání (například občinový systém na Rusi je sice z moderního pohledu nevolnický, nicméně garantoval život komunity ve venkovském prostředí, nehleděl však příliš na efektivitu a už vůbec na zemědělské podnikání). Toto se mění s industrializací, kdy se náhle masově objevuje možnost obživy prací jinou, nežli na hroudě. Je zapotřebí a možné mj. rozvolnit vztahy mezi poddaným a půdou, aby venkovan mohl odejít za prací do města, když přitom výpadek jeho práce v poli neznamená snížení výnosu zemědělské produkce zejména s ohledem na nové technologie a postupy, jakož i nové plodiny (Theresie a Josef II., Bedřich II., brambory, etc.) - dochází tedy k uvolňování vztahů, ke zrušení nevolnictví. Na robotu a poddanství si ale ještě nutno počkat.

Problémem je jednak posilování svobody poddanstva k pohybu, jednak také postupná likvidace vrchnostenské správy, nakonec rovněž poddanství a robotních povinností. Specifickou kapitolou je pak zakupování se ve vlastní polnosti (např. Raabizace – za Theresie, aplikoval se však zpravidla jen na půdě státní, částečně církevní – nobilita si ale do svého vlastnictví mluvit nenechá), případně likvidace tzv. alodních statků (svobodné statky, které mohou být nabývány výlučně svobodnými (šlechtou) – 50. leta XIX.

Po celou 2. půli XIX. se občas objevují volání po pozemkové reformě – vlastnictví půdy je historicky zatíženo nerovnostmi, jedni vlastní půl okresu, jiní nemají ani zahradu před domkem. Ochota k reformě není – moc drží právě vlastníci půdy a ti se dobrovolně půdy nevzdají. Zde pomáhá otřes – válka a vznik republiky: POZEMKOVÁ REFORMA (obstavení velkého pozemkového majetku, ponechání toliko 150 ha zemědělské půdy na osobu, event 250 ha půdy jakékoli, příděly drobným žadatelům. Nedůsledné, řada výjimek, přenos význané plochy z rukou německých. Kritika mj. ze strany Josefa Pekaře – ten se mj. intenzivně zabývá otázkou pozemkové reformy jako „odčinění Bílé Hory“, když se PRÝ převádí půda z majetku vítězných cizáků do rukou právoplatných držitelů-Čechů). Za reformou stojí zejména agrárníci a socialisti (agrárníci chtějí rozdělení velkostatků mezi drobné hospodáře, socialisté by radši viděli státní správu velkých půdních celků, družstevnictví, případně kolektivní hospodaření na půdě – dardu tomu dávaj až komanči po r. 1945 (zábory, vyvlastňování, rozorávání, kolektivizace násilného charakteru, státní vlastnictví půdy s výjimkami (tzv. právo osobního užívání k zahradám apod.)). V Praze dokonce vzniká speciální Pozemkový úřad, který má reformu řídit. Úspěšný je zčásti, skutečně dojde k přerozdělení části půdy drobným hospodářům. Reforma ale vyšumí do ztracena.