8. Dědictví kolonialismu

V neposlední řadě je významná kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci. V tomto ohledu se užívá také termín postkolonialismus. Kritikové kolonialismu jako třeba Frantz Fanon a Aime Cesaire poukazují na politické, psychologické a morální škody, které kolonialismus páchá V této souvislosti se diskutují problémy jako je kulturní hybridita nebo problematika podřízeného tzv. subaltern studies. Další autoři (Anibal Quijáno) hovoří o rasistické podstatě globální dělby práce, kterou kolonialismu vybudoval a na které je postavena současná globální ekonomika. Edward Said zase připomenul, do jaké míry kolonialismus ovlivnil evropské vidění jiných kultur a civilizací i to, do jaké míry se na tomto v podstatě ideologickém zkreslení podílela evropská věda. Said tento jev interpretuje jako orientalismus. Neokoloniální a postkoloniální kritika dále poukazuje na přetrvání mechanismů západní nadvlády v bývalých koloniích a na odlišné prostředky této nadvlády než v koloniální minulosti.

Pozitiva a negativa evropského kolonialismu

Úvod

Při otázce na pozitivní či negativní vliv kolonizace evropskými mocnostmi každému hned vyvstanou na mysli nepříliš hezké scénáře: zotročování lidí, ničení kultur a přírodních podmínek. Kdo se však zamyslí nad tímto tématem více do hloubky, zjistí, že na věc musíme pohlížet i z jiné stránky a nic není tak jednostranné, jak z našeho západního etnocentrického pohledu vypadá. V této práci se hodlám zamyslet nad evropským kolonialismem a jeho aspekty a své argumenty podpořit příklady jihoamerických a afrických států, které byly kolonizací postiženy či jen zasaženy a na kterých zanechala viditelné následky. Černá Afrika a jižní Amerika se v 19. a 20. století stala cílem všech evropských mocností, které se předháněly v počtu dobitých a osvojených území. Sféry vlivu byly rozděleny především mezi Velkou Británii, Francii, Španělsko a Portugalsko, přičemž každá země měla zálusk na konkrétní země, zejména díky jejich nerostnému bohatství, o kterém neměli tehdejší obyvatelé ani tušení. Například Afrika nabízela diamanty, zlato a měď, a to vše bylo pro kolonizátory velmi lákavé. Na tomto úvodu do dějin evropského kolonialismu vidíme, že všechny kolonizátorské země měli rozhodně pro obsazování své důvody. Velká Británie měla za cíl vytvořit souvislý pás kolonií ze severu na jih – z Káhiry po Kapské město a Francie naopak měla zájem o oblasti ze západu na východ – od Senegalu po Džibutsko. Když Portugalsko v 16. století začalo s kolonizačními procesy, kolonie byly zakládány jen na pobřežích a v blízkém okolí – např. do vnitrozemí Afriky si zatím nikdo netroufl, což je pochopitelné. Na tamějších územích vládly domorodé kmeny, se kterými se kolonizátoři nechtěli dostat do křížku. Postupně však strach opadl a černá Afrika se stala zdrojem otroků posílaných do Ameriky. V jižní Americe získalo hlavní vliv Španělsko, které ji ovlivnilo do té míry, že je španělština doposud řazena mezi oficiální jazyky této části Ameriky (Ferro, 2007). Jak je vidno, v tomto tématu je rozhodně mnoho věcí k zamyšlení. V hlavní části práce se chci zabývat negativy a pozitivy, které kolonizace Afriky a jižní Ameriky měla. Na začátek je dobré předestřít, že negativa budou převažovat – můj názor je sice podložen patřičnou literaturou, ale zůstává stále dost subjektivní, na kolonialismu totiž vidím pramálo pozitivního.