8. Dědictví kolonialismu

Kolonizace, misionářská činnost a následky Vždy jsem si myslela, že na evropském kolonialismu není nic dobrého – všechny ty zločiny proti lidskosti, vyvražďování původních obyvatel a vůbec celý proces utlačování a ničení kultur. Každá mince má však dvě strany a já postupem času zjišťuji, že nebýt kolonizátorů, např. některé země Afriky (převážně LDCs1 ) by na tom byly ještě hůře než v současné době. Vždyť evropské mocnosti přece poskytly třetímu světu takové prostředky a technologie, které v mnohém napomohly zlepšení životní úrovně. Je třeba zmínit také misionářské výpravy – řada velkých cestovatelů 20. století byla zároveň i misionáři, kteří svými výpravami do Afriky a Latinské Ameriky zařídili stanice, které doposud v některých stále civilizací nedotčených oblastech tvoří jediné záchytné body zajišťující zdravotnictví a vzdělávání (Huntington, 2001). Kdyby se díky kolonizačním procesům a zámořským objevům o těchto oblastech nevědělo, žádná misionářská činnost tímto směrem nemíří a domorodá společnost by byla vydána napospas nevědomosti a smrtícím epidemií. Na druhou stranu je kolonizace a s ní spojené misionářské výpravy co se týče prospěšnosti místnímu obyvatelstvu do jisté míry kontroverzní. Misionáři míří do nějaké společnosti za účelem šíření víry, berou sebou svou kulturu a nijak se neohlíží na tu původní – mnohdy se nepodaří domorodé obyvatele ani obrátit na novou víru, nemluvě o nepořádku, který po šiřiteli víry v krajině zůstává. V tomto momentu musím s takovými výpravami jako studentka kulturní antropologie silně nesouhlasit, a mám pro to hned několik argumentů. Pokud bychom chtěli, aby měli všelijaké kolonizační a misionářské výpravy pozitivní vliv na společnost, nesměly by ji svými zásahy do přírodního a kulturního prostředí narušovat či přímo ničit. Antropologové a etnografové, kteří mapují především nedotčené přírodní společnosti, se snaží minimalizovat svůj vliv na zkoumanou kulturu a co nejméně do prostředí zasáhnout. Nedivím se, že některá nově objevená obydlená území jsou společnosti zatajována, aby nedošlo k dalšímu ničení kultury – zásahy do ní jsou totiž většinou nenávratné. V tomto problému tedy vidím zároveň pozitivum, ale i negativum evropské kolonialismu – bez objevů a kolonizace by dnešní západní svět o primitivních a jiných společnostech v třetím světě nevěděl, tím pádem by nebyla pracovní půda pro antropology a my bychom byly, co se týče informací o okolním světě, úplně chudí. Na druhou stranu by však tyto národy mohly žít v poklidu dál bez narušených životních podmínek a nenávratných zásahů do jejich života.

Například zaniklé aztécké a incké říše jsou krásným příkladem toho, jak může evropská kolonizace zasáhnout nejen do prostředí, ale i do kultury kolonizovaného území a doslova ji zničit. Španělská říše sice měla prvenství, co se týče zámořských objevů, ale kolonie ve střední a jižní Americe získala na úkor tamějších kultur. Slavní dobyvatelé, ale i zároveň šiřitelé víry conquistadoři donutili bezbranné domorodé obyvatelstvo v kolonizovaných územích přejít na víru, což zanechalo v jižní Americe následky – římskokatolická církev má doposud hluboké kořeny (Ferro, 2007). Dle mého názoru nemohlo Španělsko Americe více uškodit, zničení obrovských říší Inků a Aztéků znamená nejen pro střední Ameriku, ale i pro celou planetu velkou ztrátou. Navíc Evropané po dobytí aztécké říše v 16. století přenesli na Indiány nemoci, proti kterým neměli obranné látky, což způsobilo obrovské vymírání populace (nemluvě o samotném zacházení s lidmi a využíváním jich jako otroků). Zbylé obyvatelstvo nakonec sice zvládlo soužití se španělskou kulturou, z čehož posléze vznikla mexická, troufám si však říct, že všem by bylo lépe bez španělského mocenského rozpínání a přeživší starověké říše by po sobě zanechaly daleko větší kulturní dědictví, než měly možnost. Tyto příklady kolonizovaných území mě donutily se zamyslet nad celkovými důsledky kolonialismu a všech procesů s ním spojených. Tím, že lidé začali osidlovat a poznávat nová území a nové národy, začaly se mísit kultury, různé společnosti a etnika od sebe začaly přebírat různé hodnoty, víru a instituce a díky obchodu se některá kulturní centra rozšířila nebo dokonce spojila. Později začalo díky kolonialismu docházet ke kulturnímu sjednocování lidstva a svět se začal globalizovat. Co se týče globalizace, je otázkou, jestli je to pozitivní či negativní následek kolonizace. Určitě s ní úzce souvisí, ale záleží na různých teoriích o prospěšnosti globalizace. Pokud tento proces chápeme jako utváření jakési univerzální civilizace, která se vyznačuje společnými hodnotami celého lidstva či globální civilizace, kterou můžeme vysvětlit jako společné hodnoty civilizovaného západu a jejich odlišnost od primitivních společností, potom je proces globalizace naprosto pozitivním jevem. Pokud pro nás však znamená vytváření západních vzorů spotřeby i v nezápadních oblastech a šíření populární kultury po celém světě, nevěští stále postupující globalizace nic dobrého (Huntington, 2001). Se šířením západních tendencí se šířila i moc západu – to zapříčinilo kromě vzniku Společnosti národů a jiných aliancí také proliferaci západních představ o globální morálce. Evropské země začaly vytvářet úmluvy o lidských právech, a když roku 1948 vznikla Deklarace lidských práv a svobod, byl tím osud neevropských společností zpečetěn. Teze kulturního relativismu, který mluví o jedinečnosti každé kultury, jejích hodnot a o vzájemném respektu kultur mezi sebou, začaly být zdůrazňovány vůči západnímu univerzalismu, který rozšiřuje globální hodnoty a vnucuje je i tam, kde nebyly a doposud nejsou přirozené. Proces globalizace postupuje i v současné době, avšak ne takovou rychlostí jako v druhé polovině 20. století a my můžeme jen doufat, že promění svět ku prospěchu lidstva a nezničí vše dobré, co zbývá.