8. Dědictví kolonialismu

Příklad: Německo ve Rwandě

V další části úvahy se chci zabývat zemí, kterou jsem vybrala jako dobrý příklad území, kde měla kolonizace jak pozitivní, tak i silně negativní dopad. Díky využití rozdělení obyvatel a sfér vlivu způsobila sváry, etnické čistky a následnou genocidu - tou zemí je Rwanda a přilehlé Burundi. Na úvod krátce shrnu historii kolonizačních procesů na tomto území, aby byla uvažovaná problematika jasnější. Většina lidí ví o rwandské genocidě a o zvěrstvech, které se v 90. letech v této malé africké zemi odehráli, málokdo však tuší, co bylo tomu všemu příčinou. Na Berlínském kongresu roku 1878 byly Německému císařství přiděleny kolonie Tanzanie, Burundi a Rwandy, obývané etniky Hutuů a Tutsiů. Jedním z hlavních důvodů masakrů mezi těmito dvěma skupinami bylo právě rozdělení obyvatelstva dle jejich postavení v historii a jeho podpoření ze strany kolonizátorské země. Kmen Hutů přicházel ze severu a tvořil v obou zemích zemědělskou většinu. Hamitský kmen Tutsi, mající původ v údolí Nilu, byl kočovný, v 15. a 16. století si podmanil Huty a zakládal feudální státy, ve kterých samozřejmě jeho příslušníci tvořili horní vrstvu. Tato situace způsobila, že se v té době začal v Hutech pomalu rodit nenávistný vztah k Tutsiům. Němečtí kolonizátoři chtěli na svém novém území udržet klid a nenechat vypuknout žádné nepokoje a věděli také jak na to. Využili dávného rozdělení obyvatelstva a zvýhodňovali vládnoucí skupinu Tutsiů, kterým bylo mimo jiné poskytováno evropské vzdělání a větší pravomoci v rámci samosprávy. Proto se zvyšoval odpor Hutů proti německé a tutsijské nadvládě (Bell, 2003). Je tedy jasné, že pokud hledáme počátek sporu mezi kmeny Hutu a Tutsi, nalezneme ho právě v této etapě rwandské historie. Je očividné, že za znesváření etnik, která vedle sebe žila po tři staletí relativně v poklidu, může vstup Německa a zásah do organizace původního území s názvem Ruanda-Urundi. To je dle mého největší negativum německé kolonizace – je otázkou, jak by vše dopadlo, kdyby Německá východoafrická společnost do Rwandy a Burundi nikdy nevstoupila. Kdo ví, pravděpodobně by si africké země podmanil jiný evropský stát a možná by pro kmeny Hutu a Tutsi připravil ještě horší scénář (jestli tedy něco horšího než genocida v řádech statisíců mrtvých existuje). Důležité je zmínit, že po německé nadvládě následovala belgická, která však jen přidala dřevo do ohně. Belgie nakonec zašla ve svém jednání tak daleko, že byly příslušníkům obou kmenů povinně rozdávány identifikační karty, které prokazovaly jejich tutsijskou či hutuskou příslušnost. To samozřejmě vedlo ještě k více vyostřeným sporům a v zemi začaly mimo jiné vznikat různé politické skupiny, zejména ze strany Hutů, kteří se dožadovali rovnoprávnosti. Po dekolonizaci roku 1962 následoval převrat a následná vláda Hutuů nemohla vyústit v nic jiného než genocidu v roce 1994. Němci svým jednáním nezáměrně způsobili či spíše dali průchod sporu mezi dvěma etniky, což nakonec skončilo katastrofou - po tomto příběhu o kolonizaci jedné z afrických zemí evropský kolonialismus jistě moc na popularitě nezískává. Rwanda je také příkladem země, kde sice kolonizace uškodila, ale zároveň i pomohla zdejší společnosti. Území nově pod svrchovaností Německa byly poskytnuty kromě výše zmíněného vzdělání i některé technologie na zpracování surovin, které Rwanďanům v mnohém usnadnily práci. Což je přesně to pozitivum, o kterém jsem mluvila v úvodu práce – pozvednutí životní úrovně díky přítomnosti vyspělé evropské země. Je tedy zřejmé, že tak jako každá mince má dvě strany, tak i německá kolonizace Rwandy se vyznačuje různými aspekty, i když negativní převažují.