Vnější a vnitřní znaky nápisů

Vlnu italských nápisů podmínila spíše komunita italských umělců a řemeslníků zejména rudolfinského období.

Ojedinělé nápisy francouzské vesměs pocházejí z 18. století a neodrážejí ani tak fyzickou přítomnost Francouzů v Čechách, jako spíše módnost francouzštiny obecně.

Latina si uchovává dominantní postavení do 13. Století a později znovu za humanismu

Národní jazyky na nápisech:

• Konec 7. Stol. anglosaské

• Konec 10. Století německé

Do oblasti zájmu latinské epigrafiky se i přes její základní vymezení latinským písmem dostávají nezřídka i texty provedené písmy nelatinskými a jimi reprezentovanými jazyky.

• Jedná se zpravidla o jednotlivá slova či fráze v jinak latinském nápisovém doprovodu z našeho kulturního okruhu.

• Na prvním místě musíme zmínit řečtinu a hebrejštinu

  • V souvislosti s řečtinou a hebrejštinou v latinských nápisech je nutné upozornit na velmi časté, respektive dlouho převažující fantazijní provedení textů, které reflektovalo jen marginální reálnou znalost těchto jazyků ve středověku.

  • Fantazijně bývá provedeno rovněž arabské písmo, objevující se zejména jako ornament lemů rouch v deskové malbě 14. – 16. století, reflektující dobové módní vlny zájmu o importovaný arabský textil.

    • Na rozdíl od výše uvedených příkladů užití řečtiny a hebrejštiny, „arabské“ nápisy vesměs nereprezentují konkrétní významový text.

Zvláště od pozdního středověku a raného novověku jsou běžným zjevem bilingvní (dvojjazyčné) a nápisové doprovody.

• Rozlišovat je třeba mezi vícejazyčnými nápisy v užším slova smyslu, kde je stejný či téměř stejný text paralelně prezentován více jazyky, a mezi užitím rozdílných jazyků pro jednotlivé části rozsáhlejšího nápisového doprovodu.

  • Druhý případ se objevuje v praxi nepoměrně častěji.

• Zvláštním případem jsou pak běžné latinismy v textech v národních jazycích, například u datování (Anno domini 1523 am Tag des hl. Johannes ist gestorben Herr… Et cetera a podobně).