Antika a její charakteristika

Antika a její charakteristika

• pro evropskou civilizaci je odkaz antického Řecka a Říma zakládající

• Paul Valéry: „evropská kultura je organickým spojením řeckého myšlení, římského řádu a křesťanské duchovnosti“

• Jan Burian, Pavel Oliva (Civilizace starověkého středomoří. Praha 1984): „antické dědictví se promítá v našem každodenním životě…estetické představy, etické zásady, které mají základ v teoreticky zaměřeném myšlení předních řeckých filozofů…nejedna současná zákonná norma je přímo závislá na ustanoveních detailně rozpracovaného systému římského práva…odborné názvosloví speciálních oborů je odvozeno z řečtiny a latiny…pojmy jako politika, demokracie, republika, diktatura měly již v antickém Řecku a Římě podobný obsahový význam“

• rozdíl mezi přínosem Řeků a Římanů: řecká kultura původcem, římská kultura spíše zprostředkovatelem, uchovala a zprostředkovala výsledky klasické kultury pro Evropu (tvůrčí napodobování řeckých vzorů, zděděná klasická kultura již obohacena o tradici východních kultur), rozšiřování této kultury Římany (Encyklopedie antiky, str. 7: „Pokud jde o Řím, je všeobecně přijato, že římská kultura namnoze není původní…Původní jsou ovšem Římané v právní oblasti. Také myšlenka římského impéria se ukázala velmi plodnou. Byla to myšlenka kulturního univerzalizmu. Spojování hodnot partikulárních a vytváření světových kulturních tradic nutno hodnotit velmi vysoko.“)

• cesty antických tradic do evropské kultury: 1. bezprostřední navazování, podvědomé přejímání; 2. skrze Byzanc a Araby; 3. díky křesťanství; 4. cílevědomé návraty, renesance

• navazování, bezděčné přejímání – Encyklopedie antiky: „Vpád barbarů, zvláště Gótů a Vandalů, neznamenal konec antické kultury, nýbrž její osvojování ze strany barbarů. I zde vítěz kulturně podlehl přemoženému a mnoho okolností tu podporovalo postupnou romanizaci.“

• Byzanc – od 6. stol. temno, kulturní stagnace vyvrcholila obrazoborectvím, obrat až v 9. stol. – obroda byzantské literatury z antických zdrojů (antické texty sbírány, shromažďovány, opisovány, opatřovány výklady a komentáři, vznik děl, která encyklopedicky shrnovala poznatky), vrchol obrody ve 12.st., pak Konstantinopol zničena křiž. rytíři, ustrnutí, krátký rozmach ve 14. stol. a po pádu Konstantinopole 1453 odchod byz. učenců na Západ, kde oživili zájem o řeckou kulturu a přinesli řadu dosud neznámých poznatků a tradic antiky;

• Arabové – s řeckou kulturou se do styku dostali přes Byzanc (např. v syrské Edesse v 5. stol. kvetla filozofie a lékařská věda, nestoriáni ji koncem tohoto století zanesli do Persie a k Arabům, ti to pak přinesli do Evropy), převzali mnohé z řecké vědy a filozofie a dovedli to rozvíjet (jejich vlastní přínos patrný v přírodních vědách, matematice, astronomii a lékařství), díky tomu se řecké kulturní dědictví dostalo na Západ, hlavně přes Sicílii a Pyrenejský poloostrov, arabská věda důležitou prostřednicí mezi antikou a novověkem (otevřeli cestu Aristotelovi, který od 13. stol. největší autoritou také ve „vědění přirozeném“ – dříve jeho význam omezen jen na logiku)

• křesťanství – ještě za existence římské říše využívá antické vzdělanosti, i když antiku naprosto odmítalo: 1. apologetika (obhajoba a zdůvodňování křesťanství proti racionalistické kritice antické filozofie, argumenty proti nepochopení, rozumové úvahy, logická argumentace, např. Cyprianus a další), studium biblických textů (využití antické filologie – textová kritika, interpretace, exegeze), po vytvoření kánonu biblických knih a vyloučení apokryfů vznik dogmatického systému (katechétská škola v Alexandrii, Órigenés, přejímá etiku římského práva do věroučného systému, vznik dogmatického řádu), nutné jej opět zdůvodňovat, díky tomu vzniká celý filozofický systém (vyvrcholil v Augustinově syntéze církevních dogmat a antické filozofie); 2. patristika – na Východě Athanasios, Kyrillos, Basileios Veliký (přirovnává přejímání antického dědictví k práci včel, doporučuje vybírat z antické kultury vše užitečné a pilně to zpracovávat), Jan Zlatoústý; na Západě Ambrosius, Augustinus a Hieronymus (překladatel bible – SZ z hebrejštiny, NZ z řečtiny, ostrý kritik doby);