Charakteristika náboženství a církve

Náboženství

Nad definicí pojmu náboženství se zajímavě zamýšlí Jan Sokol v knize Člověk a náboženství. Odmítá definice, které náboženství jednoznačně svazují s Bohem či bohy (i když slovo bůh je kořenem slova náboženství), a tím vylučují např. domácí náboženství, které se obrací k předkům. Nesouhlasí ani s teorií, která říká, že bohy stvořil strach (podobně argumentoval i „vědecký ateismus: uhodil blesk a pravěký člověk si ze strachu utvořil představu boha). Náboženství je ovšem starší než „představa boha“, navíc jsou stará náboženství bez výjimky kolektivní (společné slavnosti, svátky, oběti, ne individuální pocity). V případě pračlověka v bouřce by pak navíc byla na místě spíš vděčnost, že bouřku přežil než strach...

Jaká je funkce náboženství? Religionisté – psychologické, „kompenzační“ teorie→ n. plní individuální potřebu člověka, kompenzuje nějakou nouzi x integrační teorie→n. má význam spíš v obl. společenské, je výrazem identity určitého společenství (významný je rozdíl mezi n. určité skupiny /n. rodová, kmenová/ a n. univerzálními, otevřenými). V židovství a křesťanství se pozornost n. obrací od daného a minulého k budoucí naději, k zaslíbení a konečné záchraně či spáse. Tím vzniká nový prvek víry v užším sl. sm. jako naděje a očekávání něčeho úplně nového, co přijde. Tento prvek pro Evropana tak samozřejmý, že snadno ztotožňuje víru s náboženstvím, ač ve starších n. taková víra chybí, resp. zůstává v pozadí. (Jeden významný proud křesť. myšlení /Tertullián, M. Luther.../ staví dokonce víru proti náboženství. Kritika rituálního náb. u izr. proroků i v NZ. Luther: náboženství se pokouší vyrovnat se s vinou a hříchem nějakým jednáním; proti tomu stojí evangelium a víra jako spolehnutí se na Boží milost.)

Fenomén náboženství není jednolitý, nedá se uchopit najednou, je rozvrstvený. Jaká je základní a společná vrstva náboženství? Není to jen „světový názor“, přesvědčení či výklad světa (teorie). Názory, výklady a teorie se totiž vztahují k něčemu, na co se dívám zvenčí, od čeho mám odstup. Základní charakteristikou n. je, že samo cosi závažného vyjadřuje, dává najevo, projevuje. To, ke komu se obrací (předci, Slunce, bohové, Bůh...), je sice důležité, ale ne rozhodující. Co všechna n. spojuje, není adresát, ale sama povaha a obsah náboženského projevu. To, co třeba různým adresátům podobně nebo shodně vyjadřují.

Platón – filosofie pro něj začíná údivem – uvědomit si nesamozřejmost všeho toho, co všichni za samozřejmé pokládají. Jisté vědomí „nesamozřejmosti“ (každodenní ohrožení vlastního života) je člověku vlastní. Peníze, majetek...může člověk po ztrátě opět získat, ale na čem mu nejvíc záleží (život, blízcí...) si nemůže vydělat ani koupit. A lze to snadno ztratit. Náboženství je tedy odpovědí na dar existence. „Údiv“ je zcela konkrétní (ne jak u fil. „bytí vůbec“) – štěstí, láska, rodina. Člověk tedy hledá, jak jednat, aby o tyto věci nepřišel. Ví, že je dostal, cítí se za ně dlužen. Odpovídá jak dovede: slavením, tancem, obětí modlitbou. Teprve na druhém místě otázka o původu těchto věcí (odkud přišly). Podle toho, jak si na ni odpoví→různé formy n. Chce za dary děkovat a zároveň o ně prosit.