Dějepisectví po první světové válce

Dějepisectví po první světové válce

České dějepisectví si této poválečné krize dějepisectví bylo vědomo, ale samo jí nepodléhalo. Vznik samostatného státu, o nějž se historie a historická věda také zasloužily, způsobil, že optimistické nazírání přežívalo, či dokonce že historie prodělávala období prosperity, trvající až do druhé světové války. Věda pokračovala v tradici objektivní vědy, zabývající se empirickými fakty. Stále preferovala politické a ideové dějiny, tak jak to vyplývalo z kontinuity založené v minulém století.

V samostatné republice vznikly dvě nové univerzity a jiné specializované ústavy, zejména Slovanský ústav. Ke kontaktům s německou univerzitou v Praze nedocházelo. Závažným úkolem bylo vybudování školské soustavy na Slovensku, dovršené Komenského univerzitou v Bratislavě. Nesplnila se však naděje, že se podaří vytvořit jednotný československý národ. Byl nicméně zvládnut velký úkol, protože už ve třicátých letech přednášeli na univerzitě slovenští učitelé. Obzor historiků se rozšiřoval styky s cizinou a vznikala velká díla české historiografie. Politický vývoj počínaje třicátými lety a ohrožení státu oživovaly diskuse o smyslu českých dějin a problémech samostatného státu v exponovaném postavení.

Historikové Gollovy školy ovládli po první světové válce českou historiografii a obsadili učitelská místa na vysokých školách. Při vší odlišnosti jim bylo společné využívání moderních osvědčených metod. Ty spočívaly ve všestranném rozboru pramenů, jejich kritické interpretaci a postižení všech souvislostí s jejich kontextem. Problémem však bylo rozhodnutí, zda historik smí překračovat hranici mezi věcnou analýzou a mezi konstrukcemi, jež nejsou explicitně zjevné.

Vůdčími osobnostmi zůstávali Pekař se Šustou, kteří předložili svá největší díla - Pekař vylíčení husitské revoluce, Šusta koncepci a realizaci Dějin lidstva. K Masarykovu názoru na podstatu české otázky se hlásili historikové jako Rudolf Urbánek (1877 - 1962), autor mohutného díla o době poděbradské i nejstarších legendách, vyčerpávající poslední možnosti pozitivistické historiografie; František M. Bartoš (1889 - 1972), jako suverénní znalec husitské revoluce; po jistou dobu i hudební historik a Smetanův i Masarykův životopisec Zdeněk Nejedlý (1878 - 1962). Historiky novodobých a soudobých dějin byli Josef Borovička a Jan Heidler. Pekařovými a Šustovými nástupci se stali Václav Chaloupecký (1882 - 1951) a Karel Stloukal. S Chaloupeckým byla spojena organizace historického studia na nové, slovenské univerzitě. Jeho tématickým okruhem byly počátky českých dějin, potom i dějin slovenských. Byly podloženy tezí o jazykové jednotě Čechů a Slováků a jednotném československém národě. K. Stloukal odkrýval počátky protireformace v českých dějinách a soustavně se zabýval osobnostmi rodiny Palackých a Riegrů. V tomto okruhu působili i badatelé méně ideově vyhranění - znalkyně prvního odboje Milada Paulová, příkladný typ pozitivistického historika 19. století Karel Kazbunda a historik širokého námětového rozsahu až do novověku Jaroslav Prokeš.