Demokracie versus diktatura

Demokracie versus diktatura

Demokracie – po válce převládající síla na kontinentě - od padli tradiční soupeři: a) monarchismus kompromitován, b) konzervativní vrstvy sociálně oslabeny a politicky marginalizovány.

Ani v Rakousku nebyla monarchistická strana. Strach z Habsburků už spíše jen uměle udržován.

Noví soupeři demokracie: bolševický komunismus v Rusku a fašistická Itálie. – nové extrémismy. Ty se ale zároveň bily mezi sebou. Německo – prosinec 1918 – spartakovci (Liebknecht a Luxemburgová) X Stahlhelm (ocelová helma – radikální veteráni). V lednu oba představitelé spartakovců zavražděni.

komunistické strany: první ve střední Evrpopě spíše skupinky radikálních intelektuálů a navrátilců z Ruska. Prvotní nával euforie – pokusy o převrat – duben 1919 – Bavorsko, později Rakousko, tendence i v Polsku (spojit s bolševickým Ruskem).

Největší výbuch – několikaměsíční republika Rad v Maďarsku – výsledkem spíše celková izolace komunistů v Evropě.

Radikální socialismus – nové levicové strany – česká sociálně demokratická strana (Šmeral), německá soc.-dem. (Karel Kreibich – tady asi myslí tu soc.-dem. v Čechách). Teprve z nich se po roce 1921 začaly vytvářet velké, masové komunistické strany (po celé Evropě). Nesměly být úplně samostatné – Moskva – část velké sekce jediné světové organizace – Kominterny – ta založena v březnu 1919 v Moskvě. Postupně se kom. strany stávaly spíše agenty SSSR a jeho zahraniční politiky, tajných služeb apod. Revoluce se odkládala, muselo dojít k upevnění strany – bolševizace. Po 1924 vše ke Stalinovi, který si upevnil absolutní, totální moc.

Politika tzv. jednotné fronty, tzn. spolupráce se soc.-dem. se po Leninově smrti přesunula spíše k sektářství, boje třídy proti třídě. Demokracie nepřítel, soc.-dem. = sociálfašisté apod. Komunistické strany spíše diverze v jednotlivých státech, destabilizovat kapitalistické obklíčení SSSR. Vznik napští mezi centrem (Moskva) a satelity.

velké komunistické strany měly vlastní program a nechtěly se plně dát do služeb Moskvy. Takoví pak vylučováni : Bordiga (Itálie), Thalheimer (Německo) nebo se museli přizpůsobit: Kreibich, Šmeral (ČSR).

2. pol. 20. let – upevňování pozic Moskvy. Do čela kom. stran věrní: Ernst Thälman (Německo), Maurice Thorez (Francie). V ČSR komplikovanější: po zdiskreditování Šmerala a Kreibicha –pravicový oportunismus, do čela neschopní: Jílek a spol. až 1929 nástup (karlínských hochů :-) perspektivní garnitury – Klement Gottwald. Přesto ve dvacátých letech, v době prosperující ekonomiky spíše odklon od těchto stran.

Další důvod oslabení – nesmiřitelný boj komunistů a fašistů. Fašisté měli základ v městských radikalizovaných vrstvách (venkov: faš. a kom. nic moc). Fašisté často ze zklamaných frontových veteránů – paramilitaristické organizace.