Křesťanství jako náboženství

Křesťanství

Dějiny Izraelitů prostoupeny očekáváním. Když byla Palestina pod řím. nadvládou, očekávání se promítá do postavy Mesiáše, vůdce, který je má z okupace vysvobodit. Původní smysl očekávání byl ale jiný. Osvobození nemělo být jen ryze politické, mělo změnit situaci čl. i jeho světa do hloubky. V té době vystoupil Ježíš Nazaretský a jeho okolí v něm poznalo pravého Mesiáše. Odmítl být politickým vůdcem, nabídl osvobození od hříchu a jeho důsledků. Neustavuje pozemské izr, království Boží. Křesťané věří, že Ježíš, je definitivním Božím sdělením, Bůh v něm nesděluje něco, ale sám sebe („Slovo, které se stalo tělem“). Shrnutí otázky po pramenech křesťanství: Bůh se dává poznat nad úroveň jen filosofickou nejprve v dějinách starozákonního Božího lidu, a definitivně v Ježíši Kristu. To zachycuje Bible lidskými slovy. V textu tehdejších autorů promlouvá jako hlavní autor Bůh (v Bibli tedy podle křesťanů zní Boží slovo).

Posvátný spis – Bible – stejný název jako u Židů, rozsahem větší → 39 knih židovské Bible + 6 dalších židovských knih (které se při kanonizaci kol.r.90 po Kr. do Psaného zákona nedostaly) = Starý zákon (z křesťanů mají pouze protestanti SZ v rozsahu židovské Bible) + 27 knih Nového zákona – jádrem 4 evangelia (tj. radostná zvěst) – navzájem se doplňující zprávy o Ježíšově působení (dále Skutky apoštolů – počátky křesťanské církve; množství epištol – dopisy místním círk. společenstvím (Římanům, Efesanům, Korinťanům...), jednotlivcům či širšímu okruhu čtenářů, Zjevení sv. Jana – Apokalypsa). Knihy NZ sepsány nejpozději na konci 1. stol., definitivní rozhodnutí, které z knih budou platit za Boží slovo – 4.stol.

Události Ježíšova života předávány nejprve ústně, pak podstatné věci zaznamenány v textech, které dnes tvoří NZ. Bible je pro křesťany měřítkem, ale četba z ní nenahrazuje živé předávání evangelia. Apoštolové a ostatní svědkové učili a kázali, obsah se postupně předával dál→ mluví se o Tradici (obsah také později zaznamenán mimo text písma)→mnoho křesťanů ji vidí jako pramen poznání spolu s Biblí. Nejde o libovolné ústní podání, ale o ranou tradici, která má spolu s Biblí (nikdy v rozporu s ní) v křesť. společenství normativní fci. Jako svědectví se chápou spisy křesť. spisovatelů do 5. stol. po Kr. (někteří označováni jako Otcové či Učitelé církve; např. sv. Augustin). Tam, kde je mezi nimi shoda, pokládá se věc za dostatečně doloženou. (Tradici později odmítli církevní reformátoři, kteří za jediný zdroj pokládali Bibli.)

To co je v Bibli a tradici, předává křesť. církev kázáním, vyučováním, osobním svědectvím. Podle okolností a potřeb někdy formuluje i ofic. odpovědi na různé rozepře a otázky. Tak vznikají věroučné články neboli dogmata. Dogmatické vyjádření je typické právě pro víru. (Nešťastné, když se dogm. přístup uplatňuje ve filos., v ostatních vědách nebo politice.) Křesťanských dogmat není mnoho. (dávná zásada – v podstatném jednota, v nepodstatném volnost, ve všem pak láska). Významnými věroučnými texty jsou zejm. vyznání víry.