Obranná postavení - fortifikace

Obranná postavení - fortifikace

Obecná definice Fortifikace:

Obecně možno říci, že pojem fortifikace (z lať. fortifikaci – opevnění, od fortis – silný) neboli opevňovací stavitelství představuje vojenskou oblast všeobecného stavitelství, která se zabývá způsoby a prostředky posílení terénu, aby se zabezpečila zamýšlená bojová činnost vlastních vojsk, zvětšila odolnost území proti činnosti útočných prostředků nepřítele a konečně znesnadnila jeho bojová činnost. Fortifikace je tedy umění přizpůsobit terén boji za pomocí speciálních staveb, umění opevňovat se, stát se silnější. Díky fortifikaci se může slabší strana postavit účinně na odpor silnějšímu útočníkovi. Cílem je sobě boj ulehčit a útočníkovi ztížit.

Fortifikaci lze rozdělit na polní a stálé opevnění:

• Polní opevnění: Počítá se s ním jen pro určitý boj nebo bitvu. Buduje se v průběhu bezprostřední přípravy a během boje. Polní stavby mají převážně provizorní charakter.

• Stálé fortifikační stavby: Budují se předem jako jeden z důležitých prvků ženijní přípravy válčiště a týlu země. Stále fortifikace představují v převážné míře skuteční díla ženijního umění, se speciálními rysy povahy konstrukční i architektonické.

V této práci se budeme zabývat pouze stálými obrannými stavbami a opevněním, proto by bylo vhodné ve stručnosti charakterizovat jejich vývoj.

Historický vývoj stálých obranných opevnění:

Historie těchto staveb trvá více než pět tisíc let. Nejstarší dnes známé pozůstatky vznikly v otrokářských státech v povodích řek Nilu, Eufratu a Tigridu, Indu, Gangy, či Jang-Ć-ťiangu. Základním zaměstnáním obyvatel těchto krajin bylo zemědělství, v daných klimatických podmínkách možné jen za použití umělého zavodňovacího pozemku. Stavba zavodňovacího zařízení byla však nad síly jednotlivce či rodu; její potřeba byla tak jedním z důvodu vzniku státních organizací.

Se vznikem dobyvatelských válek se začala budovat a zdokonalovat opevnění k obraně státního území před útoky protivníka. Ve starověku a středověku jsou to hradby, věže a příkopy spolu s útočištnými věžemi a barkakány; na závěr feudalismu a v počátcích kapitalismu přicházejí bastiony, kurtiny, rašeliny, předsunuté stavby nárožní a korunní a také forty. V nejnovější době stavby chránící palebná postavení kulometů, dělostřelectva, tanků, a poslední době také odpalovací zařízení raket, úkryty a kryty chránící před pumami a granáty vojenské jednotky i civilní obyvatelstvo, vojenskou techniku včetně letadel a lodí ale i celé průmyslové komplexy.

V jednotlivých obdobích nevystupují fortifikační objekty samostatně, ale vždy je jich určitý počet, vhodně umístěný a vzájemně propojený, tvořící pro dané období charakteristický fortifikační komplex. Z nich byly formovaný starověké pevnosti, pravěká hradiště nebo zdi a valy, chránící hranice antických států. Takovými komplexy jsou středověké hrady a hrazená města nebo opevněné kláštery, později pevnosti s řetězem fortů a v nejnovější době opevněné linie a pásma. Tyto komplexy odrážejí v jednotlivých etapách svého vývoje vždy politický, ekonomický a vojenský stav dané epochy. Jsou to právě tito činitelé, kteří ovlivňují formu, funkční řešení a samozřejmě také architekturu fortifikačních komplexů a staveb.