Španělská inkvizice - hereze

Španělská inkvizice

Lehkomyslností některých renesančních papežů, kteří rádi udělovali privilegia a vyznamenání spřízněným evropským vládcům, vznikla i tzv. Španělská inkvizicí.

Inkvizice se vymkla kontrole Říma tehdy, když renesanční papež Sixtus IV. povolil královskému páru Ferdinandovi Aragonskému a Isabele Kastilské (sňatkem vytvořili jednotné Španělsko), aby místní inkviziční tribunál byl podřízen přímo španělskému králi a nikoliv římským inkvizitorům. Španělští králové usilovali dlouho o toto privilegium vzhledem k tzv. Rekonkvistě (znovudobití) území Španělska. Rekonkvista si dala za úkol vytlačit Islám přes Gibraltar zpět do severní Afriky, což se dařilo pomalu. V boji proti rekonkvistě pomáhali přímo či nepřímo muslimům i početné obchodní židovské obce a rodiny. Mnozí židé se sice nechali pokřtít, aby unikli vyhoštění ze země nebo smrti, ale udělali to jen z politických důvodů – ti byli nazýváni „marranos“. Stejně tak pokřtění muslimové byli považováni za nedůvěryhodné a nazýval se v očích křesťanských panělů „moriscos“. Pod královským vedením vnikla bez možnosti kontroly z Říma tzv. „La suprema“ – nejvyšší církevní inkviziční soud, který řešil a rozsuzoval vše, co se týkalo víry. V čele stál velký inkvizitor (nejznámější osobností Supremy byl nechvalně prosnulý inkvizitor - Tomáš Torquemada), který měl prakticky nekontrolovanou moc nad životem a smrtí každého, kdo se do trestního řízení dostal. Fanatismus lidu i inkvizitorů přivedl před soud i některé biskupy, jejichž souzení si však vymohl nazpět Papež. Král vypověděl všechny Židy ze země nařízením z roku 1497. Ti většinou odešli do Nizozemí, kde založili v Amstrodamu své centrum a přispěli pak v dalších stoletích k rozkvětu těchto evropských zemí – Beneluxu. Nejznámější osobností tohoto židovského exilu byl později filosof Baruch Spinoza. (+1632). Stejně tak byli vyhoštěni ze země Maurové. Ti kteří zůstali, byli inkvizicí vyhledáváni a popravováni (především upalováni). Ceremonie potrestání byla provázena monstrózním liturgickým obřadem „Sermo generalis“ – „autodafé“, který měl zapůsobit na diváky a přivést je k odsouzení veškerého nekřesťanského: V dlouhém procesí byli na popraviště přiváděni nejen odsouzení, ale i přinášeny figuríny těch, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti…

Za oběť této Španělské inkvizici padli málem i velcí světci a upřímní reformátoři církve jak např. řeholníci Jan od Kříže a Terezie Veliká.

Sám habsburský císař Karel V. (Habsburkové vládli tehdy i ve Španělsku) pak zavedl tento způsob inkvizice ve svých západních zemích (Německo…), jako obranu proti postupujícímu protestantství. Inkviziční tribunály se často dostávaly do rukou zcela laických soudců (osob bez kněžského svěcení a bez vzdělání). Tyto tribunály pak začaly vyhledávat i okultisty (čarodějnictví) a anabaptisty (sekty novokřtěnců). Počet upálených v těchto procesech dosáhl za celou dobu existence Španělské inkvizice (15. – 17. stol.) počtu okolo 7000, což byly asi 4% všech vyšetřovaných touto inkvizicí.