Umění v antickém Řecku

ŘECKO

Zde byl za umělce považován jedinec s rozvinutou, mimořádnou schopností řemeslníka, zahrnut též aurou proroka, visionáře, inspirovaného bohy. V žebříčku prestiže se nacházejí básníci-tragédové. Mimořádné postavení tragédů bylo mimo jiné ovlivněno přesvědčením, že oni svými kreacemi zprostředkovávají Řekovi jeho náboženství, tj. ideologii, integrující řeckou polis. Ve zpracování mytologických látek se, zvláště Aischylovi a Sofoklovi, přisuzují zásluhy za to, že původní představy Homérovy a Hesiodovy zušlechtili a Řeka tak svými díly kultivovali.

Zpočátku se role básníka a herce spojovaly. Básník skládal i hudební partie svého kusu, sestavoval a nacvičoval tance, cvičil sborové písně a umělecky řídil-režíroval celé představení. Sofokles byl prvním, jenž se vzdal role prvního herce a přenechal ji profesionálovi.

Sochařství

Platon i Aristoteles (ten zvláště architekty) je zařazují mezi řemeslníky. A i když řada z nich dosáhla, zejména v době Alexandra Makedonského značného bohatství, jejich prestiž se nerovnala výsadám básníků. Plinius a někteří pozdní autoři dochovali ony podcenivé anekdoty o Zeuxisovi i Apellesovi, které symptomaticky dosvědčují určitou „nevážnost“ malířů a sochařů. Souvisí to zajisté s podceňováním manuální práce, která byla motivována účely dekorativními a hodnocena jako tvořivost druhotného významu. Plutarchos soudí, že šlechetné mládí, kontemplující o olympských bozích typu Dia a Héry by nikdy nechtělo být Feidem či Polykleitem a Seneca dokonce kategoricky soudí, že jakkoliv obdivujeme sochy řeckých bohů, jejich tvůrci opovrhujeme.

Malířství

Malířství v Řecku po dlouhou dobu nebylo samostatným uměním, nýbrž podřízeno do služeb stavitelství, sochařství a keramiky. Závislost malířů na stycích s předními muži řecké obce dokládá jejich nepříliš stabilní sociální pozici. Polygnotos mohl dekorovat některé veřejné budovy v Athénách jen proto, že byl osobním přítelem státníka Kimona, vynálezce perspektivy Agatharchos z ostrova Samu děkuje za relativní samostatnost svého postavení jen tomu, že byl malířem divadelních dekorací pro Aischyla a Sofokla. Apelles byl dvorním malířem krále Filipa, stejně jako Lysippos sloužil na dvoře Ptolemaiově.

Osobnost Perikla

Perikles kolem sebe soustředil okruh významných postav, jakýsi „brain trust“, k němuž patřili filosofové Protagoras, Anaxagoras, architekt Hippodamos z Milétu, dramatik Euripides a historik Herodotos. V průběhu zlatého věku řeckého umění je také vytěsňován z kolektivního vědomí Řeků platónský koncept, řadící umělce mezi obuvníky a vůbec řemeslníky (viz Ústava, kniha druhá, třetí a především desátá), a vážnost, prestiž řeckých umělců stoupá, což je úměrně vyjádřeno mimo jiné také v tom, že Řekové začínají rozlišovat poezii, hudbu, malířství a sochařství od řemeslné práce a zařazují je mezi vědy jako „formy moudrosti“.