Umění ve středověku

Cechy

Umělci byli řemeslníky a členy řemeslnických cechů: výtvarníci v Bruselu spolu se zlatníky, v Bruggách s řezníky a ve Florencii s lékárníky a kořenáři. Později si začali malíři i sochaři organizovat vlastní cechovní bratrstva – florentská Compagnia dei Pittori je datována rokem 1339 a jednou z příčin Colbertova založení Francouzské akademie za Ludvíka XIV. bylo rozhodnutí zlomit vliv samostatných cechů umělců a rozvoj vkusu podrobit státní kontrole.

Výtvarné umění

Je činností mechanickou a tudíž v žebříčku prestiže níže. Architektura patří mezi tzv. „užitková umění“ a Honorius z Autuna ji dokonce označuje za „umění technické“.

Obrazy

Církevní otcové v případě malířství a sochařství nemluvili o „umění“, nýbrž o „výzdobě chrámů“, specifikující nanejvýš účel výzdoby. Teprve po období ikonoklasie je služebnost umění řemeslu poněkud narušena – obrazy mají sloužit k poučení nevzdělaných, jak je i autoritativním výrokem Řehoře Velikého nově vymezena náboženská funkce obrazu a plastiky. Didakticko-náboženské funkce výzdoby chrámu ještě precizněji rozpracovává po Bonaventurovi francouzský biskup Durandus, jenž ve svém spise ze 13.století činí tuto funkci výtvarným uměním kánonickou.

Sociální pozici umělce té doby určoval fakt, že tvůrce se obvykle rekrutoval z církevního prostředí, až do 8., 9.století především z klášterů. Tato činnost nemůže ještě být svobodným uměním, neboť řeholník či kněz jí koná činnost povýtce náboženskou - popularizuje články víry, výjevy ze života Kristova a svatých pomocí intelektuální zručnosti, již disponuje.

Sociální situovanost umělců byla vyvažována jejich pozicí danou šlechtickým původem a vysokými místy ve státní správě. Ti, kteří nedisponovali nejvyšším původem, usilovali o přízeň dvorů. Hudební skladatel Machaut, jenž byl sekretářem Jana Lucemburského (ale také kněz a básník). Církev ostatně zakládala i pěvecké školy a gregoriánský chorál je z popudu Řehoře Velikého i estetickou kodifikací různých stylů křesťanského zpěvu.

Trubadúři

Zesvětšťující profanaci sociálního postavení umělců představuje však až hnutí trubadúrů, truvérů, minesangrů, segrelů, trovatorů od 10.do13.století. Tito tvůrci byli povětšinou urozeného původu, ale pokud takovými nebyli, prestiž dosažená básnictvím je činila ve veřejném mínění kraje rovné knížatům. Přijímaly je nejurozenější dámy a provensálští trubadúři měli brzy velký okruh působnosti. Byli se všemi poctami přijímáni na dvoře králů aragonských v Zaragoze, ale i na dvoře kastilského krále Alfonse X., v Toledu, v Seville, v Palermu u krále obou Sicílií Fridricha II. i na dvoře krále Emericha v Uhrách.

Alfons II. aragonský, Richard Lví srdce, hohenštaufští císařové Jindřich VI. a Fridrich II. a český král Václav I. se pokoušeli psát verše ve stylu trubadúrů. Jeden z nejslavnějších trubadúrů provensálských Bernard de Ventadour, byl rodu nízkého a Bertrand de Dorn, byl chudým rytířem.