A 07 - Věda a technika ve službách pokroku a moci

Pokrok, už dvě stě let povýšen na instanci lidského konání, se stal sám osobě pochybný a svým pokračováním provokuje skeptické otázky po svém původu. S nárůstem mnoha technických vymožeností, věděním a rychlostí vývoje narůstají i jiné faktory jako obyvatelstvo, potenciály konfliktů, ničivá síla zbraní i nezamýšlených vedlejších účinků industrializace. Zatímco člověk se svou touhou po vědění proniká stále hlouběji do tajemství makrokosmu (vesmíru) a mikrokosmu (atomu, genu, buňky), prohlubuje se stále více propast mezi tím, co je technicky proveditelné a tím, co je pro přežití lidstva žádoucí. Počet technicky realizovatelných vynálezů, které se v zájmu lidstva nikdy neměly stát skutečností, je tak vysoký, že vzbuzuje strach – od SDI (strategické obranné iniciativy = hvězdné války) až ke genové technice. Pandořiny dary působí v nejnovější fázi průmyslové revoluce.

Od konce 2. svět. války žije lidstvo v hrozivém stínu třetí světové války mezi oběma supervelmocemi (USA a SSSR) a s vědomím nadměrné ničivé síly atomových zbraní. Ale i bez třetí války hrozí lidstvu dva další komplexy nebezpečí – napětí mezi Severem a Jihem a poškození životního prostředí. V dovršení historického vývoje tvoří obě velmoci novou globální rovnováhu sil a jsou vystupňovanými variantami historických typů velmocí - SSSR jako pevninská mocnost (Asýrie, Sparta) a USA jako námořní (Kartágo, Athény; Benátky); SSSR je částečným teritoriálním dědicem největší kontinentální říše dějin, mongolské říše a prestižní Byzance; USA pokračováním a dědicem největší námořní říše dějin, britského impéria. Jako všechny imperiální mocenské struktury reprezentují světové velmoci také rivalizující mírové řády – „Pax Americana“ proti „Pax Sovietica“.

Obě velmoci prodělaly po roce 1945 vzestup a staly se světovými velmocemi, zapojenými do studené války jako „konkurence systémů“. Dvojitá vnitřní krize USA propukla nejdříve v americké válce ve Vietnamu (1965-72) a sérii „horkých let“ 1964 až 1968; latentní krize komunismu eskalovala nejdříve od sovětské války v Afghánistánu (1979-87) v agonii a zhroucení 1989-91. Jakkoliv tvrdý byl „Pax Sovietica“ pro postižené, jeho zánik uvolnil cestu ještě většímu zlu - národním a sociálním následným konfliktům v postkomunistických následnických státech, které by mohly svými kumulujícími účinky narůst do hrůz třetí svět. války.

K tomu ještě vzrůstá v Evropě, která by sama osobě měla šanci uhájit své postavení jako bašta relativní prosperity a stability, neschopnost politických tříd v mnoha zemích vypořádat se s novými výzvami doby. Kvůli tomu vzrůstá nechuť nad politiky, kteří zjevně myslí především na své materiální zabezpečení. Staré a nové demokracie tak sklouzávají do hluboké existenční krize, a to jak na Západě, tak na postkomunistickém Východě.